Někteří lidé začínají mluvit s Bohem, tj. modlit se, až když se dostanou do takových průšvihů, ze kterých se jinak sami nedostanou. Jiní mluví s Bohem jenom tehdy, když od něj něco dalšího potřebují, například zvýšení platu, uzdravení z nemoci nebo aby nepropadli u zkoušky. Jistě je přirozené a je zcela v pořádku, že se obracíme k Bohu ve složitých situacích. Skutečná modlitba ale znamená něco mnohem víc.
Na prvním místě modlitba znamená živý vztah s živým Bohem. Je to komunikace – rozhovor dvou živých bytostí. Rozhovor mezi Bohem, který nás stvořil, a námi. Je to komunikace oběma směry. My hovoříme k němu a Bůh naslouchá. Bůh hovoří k nám a my nasloucháme.
Mnozí, kteří to nechápou, si představují modlitbu jako nějaký nekonečný proud slov jedním směrem. Monolog od nás k někomu, kdo je od nás velmi, velmi daleko, miliardy a miliardy světlených let. Je tak daleko, že nás stěží zaslechne, ať se snažíme sebevíc. Ale když svůj monolog budeme opakovat znovu a znovu třeba tisíckrát, možná se nám poštěstí a přeci nás nakonec zaslechne, až k němu naše slova jednoho dne dolétnou na druhý konec vesmíru… Úsměvné? Asi bychom se divili, kolik lidí si nějak takhle představuje Boha a modlitbu.
Všechno je naštěstí úplně jinak. Modlitba je jako rozhovor s někým, kdo sedí s námi u stolu. Slyší každé naše slovo. A nejen to: slyší i každou naši myšlenku. A nejen to: slyšel všechny naše myšlenky během celého našeho života. A nejen to: on si to všechno moc dobře pamatuje. A tak bychom mohli pokračovat dál: on má spočtené dokonce i všechny vlasy na naší hlavě. Ježíš nám přišel ukázat, jaký je Otec: on má péči o každý detail našeho života. Slyšel každou naši myšlenku, každou naši modlitbu. Zná všechna naše trápení, viděl každou naši bolest, zná každou naši slzu. On je jako někdo, kdo sedí s námi u stolu po všechny dny našeho života, někdo, kdo jde s námi, kdo jde těsně vedle nás vždycky, kdykoli někam jdeme. Petře, tak dlouho jsem s vámi, a ty mě neznáš? To musel Ježíš říci Petrovi, aby pochopil. Když vidíte mne, vidíte Otce – vysvětloval učedníkům, aby jim konečně došlo, jaký je Nebeský Otec.
Modlitba je opravdový rozhovor, kdy obě strany naslouchají i hovoří. Modlitba je sdílení svých přání, je to naslouchání názorům druhého. Bůh je skutečným, nejbližším přítelem. S tím vědomím bychom k němu měli přistupovat. S vědomím, že nás miluje. On nás miluje tak moc, že kvůli nám poslal Ježíše na kříž. To udělal pro mě, pro tebe.
Bohu na nás velmi záleží. On má zalíbení v rozhovorech s námi. Chce, aby to nebyla jen krátká modlitbička před spaním nebo jedno poděkování ještě v polospánku, když se ráno chystáme do nového dne. Náš život může být plný modlitby – plný rozhovorů s Bohem. My lidé velmi rádi hovoříme s někým, kdo se o nás doopravdy zajímá. S někým, kdo nás miluje a koho my milujeme. Děti milují rozhovory se svými rodiči a rodiče rozhovory se svými dětmi. Kéž bychom vždy chápali, že láska Nebeského Otce je právě taková a dokonce ještě mnohem větší.
Někdy v modlitbě hlasitě voláme, z plných plic a z celého srdce, když v radosti vyjadřujeme Bohu vděčnost za všechno, kým pro nás je. Voláme k němu i v zoufalství v situacích, kdy se nám nedaří a máme pocit, že už nemáme žádnou naději ani sílu k životu, že už prostě nemůžeme nebo nechceme dál. Takové modlitby Bůh slyší, on slyší zoufalé modlitby. Slyší vždy, když k němu voláme z celého svého srdce. Zkroušený duch, to je oběť Bohu. Srdcem zkroušeným a zdeptaným ty, Bože, nepohrdáš! (Ž 51,19). Toto praví Vznešený a Vyvýšený, jehož přebývání je věčné, jehož jméno je Svatý: Přebývám ve vyvýšenosti a svatosti, ale i s tím, jenž je zdeptaný a poníženého ducha, abych oživil ducha ponížených, abych oživil srdce zdeptaných. (Iz 57,15)
Někdy v modlitbě hovoříme, jindy v modlitbě jen mlčíme a očekáváme na něj, v klidu mu nasloucháme. Tehdy ho uslyšíme: když se ztišíme a pokoříme, když odložíme naše vlastní představy a vlastní plány… Tím mu dáme prostor. Dokud jsme plni sami sebe a svých vlastních aktivit, můžeme ho přeslechnout. Odhoďme každou pýchu a každý hřích, v pokoře přicházejme k němu.
Je čas hovořit k Bohu, a je čas mu naslouchat. Někteří pouze mluví a myslí si, že budou vyslyšeni pro množství svých slov. Zapomínají, že Bůh slyší hovořit i naše srdce. Čeho je naše srdce plné? Má v něm prostor Bůh? Nebo jen chvíli ano, a pak zase ne? Mnozí jen hovoří, ale nečekají už, že bude hovořit i on. Neuvědomují si, že on CHCE mluvit s námi. Avšak pokud nejsou zvyklí mu naslouchat, jen stěží ho poznají. Potřebujeme znát Boha tak dobře, že poznáme jeho hlas. Moje ovce slyší (tj. poznají, rozeznají) můj hlas. (J 10,27). Naučit se znát Boží hlas je jedním z prvořadých úkolů každého křesťana.
Modlit se znamená také uctívat Pána ve chválách, děkovat mu a vzývat jeho jméno v Duchu Svatém. Ale přichází hodina, ano, již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili. (J 4,23). Ti budou vzývat mé jméno, a já jim odpovím. Řeknu: Toto je můj lid. A oni řeknou: Hospodin je můj Bůh. (Za 13,9)
Bůh se zalíbením vyslýchá modlitby svých dětí a dává jim dobré dary. Ale nejvíc se raduje, když hledají jeho tvář, když ho chtějí více znát, chtějí žít v jeho blízkosti. Dotazujte se na vůli Hospodinovu a jeho moc, jeho tvář hledejte ustavičně. (Ž 105,4). Budete mne hledati a naleznete, když mne hledati budete a dotazovati se mne budete celým svým srdcem. (Jr 29,13)
Je jisté, že Bůh slyší každou naši modlitbu. Slyší každé naše volání, zná každé naše přání, ví o každé myšlence. Vyslyšení modliteb ale nemusí přijít vždy tak, jak si představujeme. Dostáváme dobré věci, ale někdy jiné, než jsme chtěli. Neboť Bůh ví, co je pro nás nejlepší. Ve svých přáních se proto potřebujeme přiblížit k Božím plánům a hledat jeho vůli. (1 J 5,14)
Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno. Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno. Což by někdo z vás dal svému synu kámen, když ho prosí o chléb? Nebo by mu dal hada, když ho poprosí o rybu? Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec v nebesích dá dobré těm, kdo ho prosí! (Mt 7,7-11)
* * *
Ježíš jim vypravoval podobenství, aby ukázal, jak je třeba stále se modlit a neochabovat: V jednom městě byl soudce, který se Boha nebál a z lidí si nic nedělal. V tom městě byla i vdova, která k němu ustavičně chodila a žádala: Zastaň se mne proti mému odpůrci. Ale on se k tomu dlouho neměl. Potom si však řekl: I když se Boha nebojím a z lidí si nic nedělám, dopomohu jí k právu, poněvadž mi nedává pokoj. Jinak mi sem stále bude chodit a nakonec mě umoří. A Pán řekl: Všimněte si, co praví ten nespravedlivý soudce! Což teprve Bůh! Nezjedná on právo svým vyvoleným, kteří k němu dnem i nocí volají, i když jim s pomocí prodlévá? Ujišťuji vás, že se jich brzo zastane. Ale nalezne Syn člověka víru na zemi, až přijde? (L 18,1-8)
Co tím Bůh chtěl říci? Ta slova patří do kontextu dalších klíčových instrukcí, které Ježíš řekl o modlitbě.
Jednak v nich zdůrazňuje vytrvalost modliteb. K tomu ale dodává: Ale nalezne Syn člověka na zemi víru při svém druhém příchodu? V tom můžeme cítit jakoby určitý protiklad mezi vírou a vytrvalou modlitbou. Ten protiklad je samozřejmě jen zdánlivý. On zdůrazňuje obojí: jak vytrvalost v modlitbách, tak víru. Jak tomu tedy rozumět?
Někteří vytrvalí modlitebníci totiž zapomínají k modlitbám nakonec přidat i nutný krok víry. Sice vítězně projdou modlitebním zápasem, ale nakonec udělají tu chybu, že nevykročí do věcí, do kterých je Bůh vede. Zůstanou sedět na místě. Vše na modlitbách skvěle vybojovali a Pán jim říká: A teď běž! Teď je čas vykonat to, za co ses modlil! Oni ale váhají a bojí se, zůstávají stát na místě. Proč? Mají nedostatek víry. Proto Ježíš říká: Nalezne Syn člověka víru na zemi při svém druhém příchodu? Nebo nalezne sice vytrvalé modlitebníky, pravé Boží muže a ženy, kteří vybojovávali ty nejdůležitější bitvy a ovlivňovali jimi mnohdy i dějiny celých národů…, avšak přeci jim často něco podstatného scházelo: k vytrvalým modlitbám se báli přidat i nutný krok víry. A tak město, za které se celé roky modlili, nakonec nebylo zachráněno – protože modlitebníci nevykročili, aby ztracenému městu zvěstovali životodárné evangelium. Můžeme připomenout i Jonáše, který dlouho odmítal poslechnout a zdráhal se jít ke zkaženému městu. Měl ho varovat před přicházejícími spravedlivými Božími soudy, jak mu Bůh přikázal.
Bůh zde tedy zdůrazňuje, že k modlitbám je třeba přidat i živou víru a odvahu, aby se Boží plány mohly naplnit. Říká se, že Bůh zde na zemi nemá jiné ruce než ruce křesťanů. Nemá zde jiné nohy než nohy křesťanů. A nemá zde jiná ústa než ústa křesťanů. Na tom je mnoho pravdy. Pokud ty nohy zůstanou stát, kdo přinese do Ninive Boží zprávu? Kdo přinese životodárné evangelium? A jak se mohou obrátit, když jim nebylo zvěstováno evangelium? (Ř 10). Jestliže se ústa křesťanů bojí promluvit, Ninive nebude mít žádnou šanci.
A pak je druhá skupina křesťanů. Nejsou to sice vytrvalí modlitebníci, ale mají odvážnou víru. Odvážně činí ve jménu Boha mnohé věci. (Ale občas v jeho jménu činí i věci, které Bůh vůbec činit nechce…) Tak tedy pozor! Ta výsada činit Pánovy skutky v jeho jménu patří té první skupině, těm opravdovým modlitebníkům, těm skutečným učedníkům, kteří Ježíše velmi dobře znají. Pokud však oni váhají, často se úkolu zhostí mnozí nepraví: ti, kdo Boha neznají, ale nebojí se jít do akce. Z Božího slova však víme, že Pán se jich nezastává. Víme, co říká o těch, kdo v jeho jménu činili spousty věcí, ale Pána Ježíše neznali.
Jak je to tedy správně? Vytrvalé modlitby? Nebo kroky víry? Samozřejmě obojí. Někdy bude třeba deset dní (nebo třeba deset měsíců) vytrvalých modliteb – přímluvných modliteb z celého svého srdce, se slzami a úpěnlivým orodováním, jako se modlil Ježíš (Žd 5,7). A potom, když boj je vybojován, je nutné činit kroky víry, do kterých nás Bůh vede. Boží slovo říká, že jako jeho učedníci jsme povoláni činit stejné skutky, které činil on (J 14,12). Boží skutky ale vždy začínají na modlitbách. Ježíš za dnů svého pozemského života obětoval Bohu modlitby a úpěnlivé prosby s hlasitým voláním a slzami. (Žd 5,7). To jsou modlitby, které křesťanům mnohdy schází. (Anebo si myslíme, že budeme moci činit stejné skutky, jaké dělal Pán, aniž bychom se modlili tak, jak to činil On?)
Když bude náš modlitební zápas opravdový, co pak bude následovat a co se začne dít? Pak řekneme ztracenému hříšníkovi možná jen několik málo vět, a ten bude v slzách činit pokání a bude volat: Co mám činit, abych byl spasen? (Sk 16)
Možná několik měsíců nebo několik let vytrvalých modliteb za tvé město, za tvůj národ – a pak bude stačit třeba jen jediná evangelizace nebo misijní akce, a zkažené město či zkažený národ bude činit pokání. Tak jako Ninive – jedno z nejzkaženějších měst své doby – činilo pokání po jediném Jonášově kázání. Jonáš si před tím ale musel projít důkladným modlitebním zápasem. To stejné Bůh očekává od nás.
* * *
Pokud jde o modlitby za svého budoucího životního partnera: svěřme své hledání s důvěrou v modlitbách Bohu. Moudrost při hledání a volbě životního partnera může dát jedině Bůh, na to lidská chytrost nestačí. Kdo vybírá jen podle vlastního uvážení, může se snadno splést. Neboť jen Bůh vidí do srdce každého člověka a tak nám může dát moudrá doporučení. Můžeš pak snáze přijít na to, kdo by se k tobě hodil a kdo ne.
Můžeme prosit Pána, aby nám při hledání životního partnera otevřel oči, abychom byli schopni poznat toho pravého/pravou, až se s ní/m jednou setkáme. Když si v pokoře přiznáme, jako ten slepý Bartimeus, že jsme bez Pána slepí a nemožní, nemohoucí…, až tehdy Bůh může začít dělat v našich životech zázraky. Kdo zůstává pyšný, spoléhající se jen sám na sebe, pro toho Bůh nemůže nic udělat. Ježíš se ptá: Co chceš, abych pro tebe učinil? A slepý Bartimeus odpovídá: Mistře, ať vidím! Bůh jeho oči potom rád otevřel. Prosme jako ten Bartimeus.
Můžeme žádat Boha, aby nás vedl tak, abychom se s tím pravým / s tou pravou setkali ve správný čas. Otče náš, buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi. Modleme se už nyní za svého budoucího životního partnera a žehnejme mu, přestože ho ještě neznáme. Také prosme sami za sebe, aby nás Bůh na manželství s dotyčným/dotyčnou připravil. Všechnu svou starost vložte na Pána, neboť mu na vás záleží. (1 P 5,7)