Logo banner

Modlitba

| späť na odporúčania |




Mnozí lidé začínají mluvit s Bohem, tj. modlit se, až když něco potřebují nebo až když se dostanou do průšvihů, se kterými už si nevědí rady. Je samozřejmě přirozené a jistě je v pořádku, že se obracíme k Bohu s prosbou ve složitých situacích. Skutečná modlitba ale znamená něco mnohem víc.

Na prvním místě modlitba znamená živý vztah, živou komunikaci s živým Bohem. Modlitba je rozhovorem dvou živých bytostí. Je to rozhovor mezi Bohem – Otcem, který nás stvořil, a námi. Je to rozhovor oběma směry. Mnozí si představují modlitbu jako nějaké nekonečné povídání k někomu, kdo je někde miliony kilometrů daleko a kdo nás stejně neslyší. A když budeme svá slova opakovat znovu a znovu třeba tisíckrát, tak se nám možná poštěstí, že nás nakonec zaslechne, až k němu na druhý konec vesmíru naše slova doletí… :-) Úsměvné? Asi bychom se divili, kolik lidí si tak nějak představuje Boha a modlitbu…

Všechno je naštěstí úplně jinak! Modlitba je jako rozhovor s někým, kdo sedí s námi u stolu. Slyší každé naše slovo. A nejen to: slyší i každou naši myšlenku. A nejen to: slyšel všechny naše myšlenky během celého našeho života. A nejen to: on si to všechno moc dobře pamatuje. A mohli bychom pokračovat dál: on má spočtené dokonce i všechny vlasy na naší hlavě. Ježíš nám přišel ukázat, jaký je Otec: on má péči o každý detail našeho života. Slyšel každou naši myšlenku, slyšel každou naši modlitbu, ví i o každé naší slze. Zná i všechna naše trápení, každou naši bolest… On je jako někdo, kdo sedí s námi u stolu po všechny dny našeho života, někdo, kdo jde s námi, těsně vedle nás vždycky, kdykoliv někam jdeme… Petře, tak dlouho jsem s vámi, a ty mě neznáš? to musel Ježíš říci Petrovi. Když vidíte mě, vidíte Otce, vysvětloval jim, aby jim konečně došlo, jaký je Nebeský Otec.

Modlitba je rozhovor oběma směry: mezi člověkem a Bohem, mezi Bohem a člověkem. My hovoříme a Bůh hovoří. My nasloucháme a Bůh naslouchá. Je to skutečný rozhovor, je to sdílení svých přání, je to naslouchání názorům druhého. Bůh je skutečným přítelem – s tím vědomím bychom k němu měli přicházet. S vědomím, že nás miluje. On nás miluje tak moc, že kvůli nám poslal Ježíše na kříž. To udělal pro mě, pro tebe.

Bohu na nás záleží. On má zalíbení v rozhovorech s námi. Chce, aby to nebyla jen krátká modlitbička před spaním nebo jedno poděkování ještě v polospánku ráno, když se připravujeme na nový den. Náš život může být plný modlitby – plný rozhovorů s Bohem. My lidé velmi rádi hovoříme s někým, kdo se o nás doopravdy zajímá. S někým, kdo nás miluje a koho my milujeme. Děti milují rozhovory se svými rodiči a rodiče rozhovory se svými dětmi. Kéž bychom dokázali vždy chápat, že láska Nebeského Otce je právě taková a dokonce ještě větší.

Někdy v modlitbě hlasitě voláme – z plných plic a z celého svého srdce voláme k Bohu v radosti, když mu vyjadřujeme díky a vděčnost za to, čím vším pro nás je a co pro nás jeho láska znamená. Voláme k němu ale i v zoufalství v situacích, kdy se nám nedaří a kdy máme pocit, že už nemáme žádnou naději ani žádnou sílu k životu, že už nemůžeme dál… Takové modlitby Bůh slyší, on slyší zoufalé modlitby. Slyší vždycky, když k němu voláme z celého svého srdce. Zkroušený duch, to je oběť Bohu. Srdcem zkroušeným a zdeptaným ty, Bože, nepohrdáš! (Ž 51,19) Toto praví Vznešený a Vyvýšený, jehož přebývání je věčné, jehož jméno je Svatý: Přebývám ve vyvýšenosti a svatosti, ale i s tím, jenž je zdeptaný a poníženého ducha, abych oživil ducha ponížených, abych oživil srdce zdeptaných. (Iz 57,15)

Někdy v modlitbě mluvíme k Bohu, jindy v modlitbě jen mlčíme a očekáváme na Boha – v klidu mu nasloucháme. Tehdy ho uslyšíme: když se ztišíme a pokoříme, když odložíme naše vlastní představy a vlastní plány… Tím mu dáme prostor. Dokud jsme plni jen sami sebe a svých vlastních aktivit, můžeme Boha přeslechnout. On vždy chce hovořit k našemu srdci – ale připravme své srdce, pokořme se. Odhoďme svou pýchu, odložme každou nespravedlnost. Odhoďme každý hřích, v pokoře přicházejme k němu.

Je čas hovořit k Bohu, a je čas mu naslouchat. Někteří pouze mluví k němu a myslí si, že budou vyslyšeni pro množství svých slov. Zapomínají, že Bůh slyší hovořit i naše srdce! Čeho je naše srdce plné? Má v něm prostor Bůh? Nebo jen chvíli ano a pak zase ne…? Mnozí jen hovoří, ale nečekají už, že bude hovořit také Bůh. Neuvědomují si, že on CHCE mluvit s námi. Mnozí nejsou zvyklí dát Bohu prostor a naslouchat mu, proto když on začne hovořit k nim, možná ho nepoznají. Potřebujeme znát Boha tak dobře, že poznáme, když k nám hovoří. On touží po tom, aby ho křesťané takto znali. Když bude hovořit, oni budou rozumět. Vždyť Ježíš nám zdůraznil: Moje ovce slyší (tj. poznají, rozeznají) můj hlas. (J 10,27) Naučit se poznat Boží hlas je jedním z prvořadých úkolů všech křesťanů.

Modlit se znamená také uctívat Pána ve chválách, děkovat mu a vzývat jeho jméno v Duchu Svatém. Ale přichází hodina, ano, již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili. (J 4,23) Ti budou vzývat mé jméno, a já jim odpovím. Řeknu: Toto je můj lid. A oni řeknou: Hospodin je můj Bůh. (Za 13,9)

Bůh se zalíbením vyslýchá modlitby svých dětí a dává jim dobré dary. Ale nejvíc se raduje, když hledají jeho tvář, když ho chtějí víc znát, když chtějí žít v jeho blízkosti. Dotazujte se na vůli Hospodinovu a jeho moc, jeho tvář hledejte ustavičně. (Ž 105,4) Budete mne hledati a naleznete, když mne hledati budete a dotazovati se mne budete celým svým srdcem. (Jr 29,13)

Je jisté, že Bůh slyší všechny naše modlitby. Slyší každé naše volání, zná přesně každou naši prosbu, ví o každé touze našeho srdce, dokonce ví o každé naší myšlence. Vyslyšení modliteb ale nemusí přijít vždy tak, jak si představujeme. Dostáváme dobré věci, ale někdy jiné, než jsme si představovali. Neboť Bůh ví, co je pro nás nejlepší. Ve svých přáních se proto potřebujeme přiblížit k Božím plánům a hledat Boží vůli. (1 J 5,14).

Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno. Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno. Což by někdo z vás dal svému synu kámen, když ho prosí o chléb? Nebo by mu dal hada, když ho poprosí o rybu? Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec v nebesích dá dobré těm, kdo ho prosí! (Mt 7,7-11)


*  *  *


Ježíš jim vypravoval podobenství, aby ukázal, jak je třeba stále se modlit a neochabovat: V jednom městě byl soudce, který se Boha nebál a z lidí si nic nedělal. V tom městě byla i vdova, která k němu ustavičně chodila a žádala: Zastaň se mne proti mému odpůrci. Ale on se k tomu dlouho neměl. Potom si však řekl: I když se Boha nebojím a z lidí si nic nedělám, dopomohu jí k právu, poněvadž mi nedává pokoj. Jinak mi sem stále bude chodit, a nakonec mě umoří. A Pán řekl: Všimněte si, co praví ten nespravedlivý soudce! Což teprve Bůh! Nezjedná on právo svým vyvoleným, kteří k němu dnem i nocí volají, i když jim s pomocí prodlévá? Ujišťuji vás, že se jich brzo zastane. Ale nalezne Syn člověka víru na zemi, až přijde? (L 18,1–8)

Co Bůh chce říci těmito slovy? Bezesporu ta slova patří mezi to nejdůležitější, co Ježíš o modlitbě řekl. Jistě v nich zdůrazňuje vytrvalost modliteb. K tomu ale ještě dodává: Ale nalezne Syn člověka víru na zemi při svém druhém příchodu? V tom můžeme cítit jakoby určitý protiklad. Protiklad mezi vírou a vytrvalou modlitbou. Ten protiklad je samozřejmě jen zdánlivý. On totiž zdůrazňuje obojí. Jak vytrvalost v modlitbách, tak víru.

Jak tomu lze rozumět? Někteří vytrvalí modlitebníci totiž zapomínají ke svým modlitbám nakonec přidat i krok víry. Když vítězně projdou modlitebním zápasem, nakonec udělají tu chybu, že nevykročí do věcí, do kterých je Bůh vede. Zůstanou sedět na místě. Vše na modlitbách skvěle vybojovali a Pán jim říká: „A teď běž! Teď je čas vykonat to, za co ses modlil!“ Oni ale váhají a bojí se, zůstávají stát na místě. Proč? Mají nedostatek víry. Proto Ježíš říká: Ale nalezne Syn člověka víru na zemi při svém druhém příchodu? Nebo nalezne sice úžasné vytrvalé modlitebníky – skutečné Boží muže a ženy, kteří vybojovávali ty nejdůležitější bitvy a ovlivňovali jimi někdy i dějiny celých národů…, avšak přeci jen jim mnohdy něco scházelo: k vytrvalým modlitbám se báli přidat i nutný krok víry. A tak například město, za které se celé roky modlili, nakonec nebylo zachráněno – protože modlitebníci nevykročili, aby ztracenému městu také zvěstovali evangelium.

Bůh zde tedy svým skutečným modlitebníkům říká, že na modlitbách se odehrává to nejdůležitější, avšak je k tomu třeba přidat i živou víru a odvahu, aby se pak Boží plány mohly naplnit.

Říká se: Bůh zde na zemi nemá jiné ruce než ruce křesťanů. Nemá zde jiné nohy než nohy křesťanů. A nemá zde jiná ústa než ústa křesťanů. Je na tom mnoho pravdy. Pokud ty nohy zůstanou stát na místě, kdo přinese ztraceným lidem životodárné evangelium? A jak se mohou obrátit bez kazatele, aniž by jim bylo zvěstováno evangelium? Jestliže se ústa křesťanů budou bát promluvit, kdo ztraceným přinese životodárné Boží slovo?

A pak je druhá skupina. Nejsou to sice vytrvalí modlitebníci, ale mají odvážnou víru. Odvážně činí ve jménu Boha mnohé věci. (Občas jsou to ale bohužel věci, které Bůh vůbec činit nechce.) Pozor tedy! Ta výsada činit Pánovy skutky v jeho jménu patří té první skupině, opravdovým modlitebníkům, skutečným učedníkům, těm, kteří Ježíše velmi dobře znají. Pokud však oni váhají, často se úkolu zhostí mnozí nepraví: ti, kdo Boha neznají, ale nebojí se jít do akce. Z Božího slova však víme, že Pán se jich nezastává. Víme, co říká o těch, kdo v jeho jménu činili spousty věcí, ale Pána Ježíše neznali.

Jak je to tedy správně? Vytrvalé modlitby? Nebo kroky víry? Samozřejmě že obojí! Někdy bude třeba deset dní (nebo třeba deset měsíců) vytrvalých modliteb – přímluvných modliteb z celého svého srdce, se slzami a úpěnlivým orodováním – tak, jako se modlil Ježíš (Žd 5,7), a potom, když boj je vybojován, nutně činit i kroky víry, do kterých nás Bůh vede. Boží slovo říká, že jako jeho učedníci jsme povoláni činit stejné skutky, které činil on (J 14,12). Pánovy skutky vždy ale začínají na modlitbách. A jaké byly jeho modlitby! Ježíš za dnů svého pozemského života obětoval Bohu modlitby a úpěnlivé prosby s hlasitým voláním a slzami... (Žd 5,7) To jsou modlitby, které dnes křesťanům schází. (Nebo si snad myslíme, že budeme moci činit stejné skutky, jaké dělal Pán, a že to zvládneme bez modliteb? To by asi nefungovalo…)

Když tedy náš modlitební zápas bude skutečný, co bude následovat a co se pak začne dít? Pak bude stačit říci ztracenému hříšníkovi možná jen několik málo vět, a ten bude v slzách činit pokání a bude volat: Co mám činit, abych byl spasen? Tak jak to čteme v evangeliích.

Možná několik měsíců nebo několik let vytrvalých modliteb za tvé město, za tvůj národ – a pak bude stačit třeba jen jediná evangelizace nebo misijní akce, a zkažené město či zkažený národ bude činit pokání. Tak jako Ninive – jedno z nejzkaženějších měst své doby činilo pokání po jediném Jonášově kázání. Jonáš si před tím ale musel projít důkladným modlitebním zápasem. To stejné Bůh očekává i od nás!

*  *  *


Pokud jde o modlitby za budoucího životního partnera: svěřme své hledání v modlitbách s důvěrou Bohu. Moudrost při hledání a volbě životního partnera může dát jedině Bůh, na to lidská chytrost nestačí… Kdo vybírá jen podle vlastního uvážení, může se snadno splést. Neboť jen Bůh vidí do srdce každého člověka, a tak nám může dát moudrá doporučení. Můžeš pak snáze přijít na to, kdo by se k tobě hodil a kdo ne.

Můžeme prosit Pána, aby při hledání životního partnera otevřel naše oči, abychom byli schopni poznat toho pravého/pravou, až se s ní/m jednou setkáme. Až když si v pokoře přiznáme jako ten slepý Bartimeus, že jsme bez Pána neschopní a nemožní, nemohoucí…, až tehdy Bůh může začít dělat v našich životech zázraky. Kdo zůstává pyšný, spoléhající se jen sám na sebe, pro toho Bůh nemůže nic udělat. Ježíš se ptá: Co chceš, abych pro tebe učinil? A slepý Bartimeus odpovídá: Mistře, ať vidím! Bůh jeho oči potom rád otevřel. Prosme jako ten Bartimeus.

Požádejme Pána, aby nás při hledání vedl tak, abychom se s tím pravým, s tou pravou setkali ve správný čas. Otče náš, buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi. Modleme se již nyní za svého budoucího partnera a žehnejme mu, přestože ho ještě neznáme. Také prosme sami za sebe, aby nás Bůh na manželství s dotyčným/dotyčnou připravil. Všechnu svou starost vložte na Pána, neboť mu na vás záleží. (1 P 5,7)


*  *  *