Logo banner

Osobní vztah s Ježíšem Kristem

| zpět na doporučení |




JENOM ŽIVÝ VZTAH S ŽIVÝM BOHEM DÁVÁ ŽIVOTU SKUTEČNÝ SMYSL.

„Bůh miluje každého člověka“ – tento výrok mnozí berou jako frázi, ale právě tohle je pravá realita života.

Když je to tak reálné, co brání tomu, aby to všichni prožívali ve svých životech???

Příčina je ta, že se to nestane samo a automaticky. Ty sám totiž rozhodneš o tom, jestli se to stane, nebo nestane realitou ve tvém životě. Boží lásku totiž začneme pociťovat a prožívat až tehdy, když Bohu jeho lásku opětujeme: když s ním navážeme živý vztah. To znamená – zcela jednoduše – pozveme Pána Ježíše do svého srdce a učiníme pokání ze špatných a zlých věcí, tj. z hříchů, které jsme kdy činili.

Když to uděláme opravdově a z celého srdce, stane se v našem životě něco zásadního: stane se to, co Ježíš slíbil – prožijeme znovuzrození z Ducha Svatého. V našem srdci se tím něco zcela zásadního změní.

A pak začneme postupně objevovat Boží plány pro svůj život. Náš život začne nabírat úplně nový a nečekaný kurz, zcela nový směr, který mu dává sám STVOŘITEL. Najednou už nejsme sami, ale Bůh je s námi! Ježíš je v našem srdci! Hříchy nám byly odpuštěny! Začneme prožívat ve svém srdci Boží lásku, která k nám přichází od Něj, od Boha. Pochopíme, že tady nejsme náhodou – Bůh nás stvořil a povolal nás k životu; dříve jsme byli mrtví ve svém hříchu a v marnosti, ale Pán Ježíš přišel a dal našemu životu smysl. Vždyť Ježíš řekl: Musíte se znovuzrodit z Ducha Svatého – bez toho není možné být součástí Božího království – a my cítíme, jak Duch Svatý opravdu přichází, cítíme jeho dotyk, jeho přítomnost – to sám všemohoucí Bůh k nám přichází, je s námi, začíná bydlet v našem srdci… Ve skutečnosti ještě dřív, než jsme se vůbec narodili, On měl plán s naším životem; to on pak dal do našeho srdce touhu ho hledat; a pak jsme přijali jeho nabídku a on se nám dal poznat. Tím naše cesta začíná.

Jenom živý vztah s živým Ježíšem dává životu smysl, protože jenom Jeho láska umí opravdově nasytit naše srdce. Jaký je vlastně Bůh? Má mnoho vlastností, ale jedna z nich převyšuje všechny ostatní: BŮH JE LÁSKA (1 J 4,8) Proto On sám je jediným skutečným zdrojem vnitřního uspokojení a naplnění, po kterém v hloubi srdce touží každý člověk. Lidé odmítající Boha tohle neradi slyší a neradi to přiznávají; namítnou, že je uspokojují úplně jiné věci než vztah s Bohem; pokud jsou ale sami k sobě upřímní, přiznají, že v srdci často prožívají skličující a deptající prázdnotu. A pozor: jedině sám Bůh umí tohle prázdné místo v lidském srdci naplnit – naplní je svou úžasnou láskou a svou nádhernou blízkostí. V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jediného Syna, abychom skrze něho měli život. (1 J 4,9) Bůh dává tuto svou pozvánku každému … a kdo se rozhodne jeho pozvání přijmout, tomu to Bůh dá. Ale je to určeno pro každého – každý to může získat.

Jenom sám Bůh umí opravdově NASYTIT naše srdce. To je třeba připomenout i v souvislosti s tématem seznamování; mnozí lidé totiž očekávají, že až když se seznámí, jejich život dostane pravý smysl; někteří dokonce očekávají, že životní partner se stane pro ně hlavním zdrojem štěstí. S takovým očekáváním pak mohou prožít zklamání. Pro svého budoucího manžela/manželku jistě budeme velmi blízkou osobou, budeme mu/jí oporou a pomocí, budeme potěšením, stejně tak jako on/ona pro nás. Avšak přesto tím hlavním zdrojem lásky a tou nejbližší osobou pro nás vždycky bude Pán Ježíš – a tak to má být /a jinak to ani nejde/. Neboť člověk je stvořen a povolán přede vším ostatním do živého vztahu se svým stvořitelem – s živým Bohem, do vztahu od srdce k srdci. Bible říká, že je mnoho povolaných, ale zdaleka ne všichni na Boží volání odpověděli. Přesto Ježíš dál čeká u dveří každého lidského srdce a říká: Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou. (Zj 3,20)

Ač se to někdy nezdá, Bůh má všechno pod kontrolou a ve své moci – také situaci, ve které se nacházíš právě ty – a to bez ohledu na to, jak složitá ti dnes tvá situace může připadat. Bůh je schopen dát své řešení do JAKÉKOLIV situace! Budeš mu tedy důvěřovat? Budeš k němu volat? Na té cestě, když jdeme s Ním, Bůh samozřejmě počítá i s naší nedokonalostí a slabostí. Proto nás vede (jestliže jsme ochotni nechat se jím vést) postupně, krok za krokem a každý den, jako pastýř vede své ovečky; on nás vede s láskou a trpělivostí rodiče pečujícího o své milované dítě. Proto v každé chvíli – třeba právě teď – můžeš přijít k Bohu s plnou důvěrou v modlitbách, tj. v rozhovorech s ním. Můžeš žít každý den v Boží blízkosti a každým dnem můžeš Boha poznávat víc.

Bůh touží po vztahu lásky s každým člověkem. Skrze Ježíše Krista a díky jeho oběti na kříži máme cestu k Bohu Otci dokořán otevřenou – cestu k Bohu Otci, našemu milujícímu Nebeskému Tatínkovi. „…přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče!“ (Ř 8,15) Oslovení „Abba, Otče“ vlastně znamená „Náš Nebeský Tatínku“. Jeho plány pro náš život jsou vždy plné naděje, bez ohledu na to, čím vším jsme si už prošli, jaké jsou naše životní okolnosti nebo jak se zrovna cítíme. Jestliže ho budeš žádat a důvěřovat mu, on může proměnit i tu nejsložitější a nejtěžší situaci v požehnání.

Ale co když jsme se Bohu sami vzdálili? Dříve jsme prožívali jeho blízkost ve svém srdci, ale různá životní trápení a mnohé starosti nás odvedly od něj tak daleko... cítíme se teď bídně a máme pocit, jako by nás Bůh opustil. Drahý příteli, pak je čas na návrat! Vrať se k Bohu celým svým srdcem. Protože on je Otec, který tě nepřestal milovat. Čeká na nás, když jsme se vzdálili jako marnotratný syn, on vyhlíží náš návrat. Ježíš o tom říká v podobenství: „…protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen. A začali se veselit.“ (L 15,24). I když se mu někdy vzdalujeme, Bůh zůstává věrný. S otevřenou náručí vyhlíží, až se k němu v pokání vrátíme. „Říkáme-li, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe a pravda v nás není. Jestliže však doznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti.“ (1 J 1,7–9).