Logo banner


Modlitby za Izrael



Kající bohoslužby
za 2 000 roků křesťanského antisemitismu


„On jim odpoví: ‚Amen, říkám vám, že cokoli jste NEUDĚLALI pro nejmenšího z nich, to jste neudělali PRO MNE.‘“ (Mt 25,45)

Chtěla bych vám povědět, jak se zrodila myšlenka kajících bohoslužeb za 2 000 roků křesťanského antisemitismu. Křesťanský antisemitismus vznikl už v prvních stoletích chybnou „teologií náhrady“, jako by Židé byli navždy Hospodinem zavrženi, jako by jim patřily jen soudy a všechno zlé, co jim bylo prorokováno, pokud se odvrátí od Hospodina. Novým Izraelem je údajně pouze církev, které patří všechna krásná zaslíbení Starého i Nového zákona.

Bylo to při jednom z početných zájezdů do Izraele, které od roku 2002 absolvuji jako „Zájezdy lásky a solidarity s Izraelem“. Na okraji Jeruzaléma je památník obětem holokaustu Yad Vashem, jehož součástí je tzv. Údolí obcí neboli hřbitov obcí. Je to rozsáhlé území, z ptačí perspektivy mapa Evropy, proměněné v bludiště mezi vysokými kamennými sloupy, které jsou umístěné na území toho kterého evropského státu. Jsou popsané jmény za nacismu zlikvidovaných židovských obcí a manifestují zánik celé jedné vzácné kultury, která Evropu po staletí obohacovala. Bylo nás několik, kdo jsme tam stáli mezi kamennými pomníky již neexistujících židovských obcí na území našeho státu.

Hluboce se nás dotýkalo pomyšlení na těch 120 000 vyhaslých životů, na stovky již neexistujících židovských obcí, na kus navždy vymizelé zvláštní svébytné kultury, jenž byl tragédií vyrván z naší země. Plakali jsme, když jsme každý našel jméno své obce, modlili jsme se za zbylé Židy u nás a za Izrael, který se z toho popela zrodil a dodnes trvá z Boží milosti, čekaje na vykoupení.

Jistě, byla to zrůdná nacistická ideologie o čisté rase, která hnala na smrt do plynu naše židovské spoluobčany; která osnovala českými hlavami vydláždit Václavské náměstí v Praze; které se rovněž podařilo zlikvidovat na 80 000 dalších našich spoluobčanů nežidovského původu. … Ale copak jsme byli tak pohlceni jen vlastní bolestí, že jsme neviděli mizet tu dávnou kulturu z našich měst a obcí? Bylo tak málo těch, kdo pomáhali s nasazením vlastního života a kdo dnes mají svůj strom a jméno v Aleji spravedlivých v jeruzalémském Jad Vashem!

Jak je možné smýt vinu za to, co jsme NEUČINILI dobrého nejmenším bratrům Pána Ježíše? Můžeme se připojit k výzvě Mariiných sester z roku 2001 a uspořádat kající bohoslužby za 2 000 roků křesťanského antisemitismu. Antisemitismu, jenž vyvrcholil v Lutherově Německu holokaustem, při kterém Hitler citoval nenávistná slova proti Židům dávných církevních otců a reformátora Luthera.

První mezinárodní kající bohoslužba se uskutečnila v Jeruzalémě v březnu 2001 pod heslem „Zořte sobě úhor!“ (Jer 4,3). Ano, tu špatnou setbu, která jako kletba visí i nad naším národem, je možné zlikvidovat jen hlubokou orbou pokání. Můžeme navštívit s kající skupinou křesťanů všechna ta místa, kde už neexistují židovské obce, někde ani jediný Žid. A na mnohých můžeme uspořádat kající bohoslužby – tam, kde se najdou kající srdce podobná Danielovu, který, ač sám bez viny, kál se za svůj národ.

Průlomovými se staly Dny Izraele v Kladně v roce 2006, následovaly Pardubice v roce 2007, České Budějovice a Terezín v roce 2008, v roce 2009 se našla skupina křesťanů, která pokáním toužila otevřít nebe nad Českým Těšínem…

Na podzim 2009 proběhla první kající bohoslužba s velikým požehnáním i na Slovensku v Michalovcích. Pro mě byla zároveň nezapomenutelným zážitkem. Vnímala jsem Boží radost nad hříšníky činícími pokání. Přítomní Židé nás s dojetím prosili, abychom v této cestě pokračovali. Závěrem kající liturgie je žehnání Izraeli dle starozákonních textů. Bohoslužba končí modlitbou Otče náš a áronovským požehnáním, které zazpívá či přečte někdo z přítomných Židů. Na Slovensku je dodnes silný antisemitismus. Jedna dáma z košické židovské obce mne nakonec objala a řekla: „Paní Hallerová, prosím, nepřestávejte s tím. Já jsem nevěděla, že křesťané nás mohou mít rádi!“

Kéž na nás nebe milostivě shlédne. Cítím a věřím, že Otci a andělům působíme radost.

V roce 2010 proběhly bohoslužby v Dolním Kubíně; iniciovali je mladí katolíci z hnutí obnovy. V Náchodě se v témže roce uskutečnily bohoslužby pokání ve spolupráci s místním muzeem a církvemi CB a CČSH.

Je naší touhou, aby tato iniciativa nebyla záležitostí jen několika jednotlivců, ale aby přerostla v mocný proud pokání, který odstraní i tu poslední překážku požehnání a naši vinu v tom, co jsme dobrého NEUČINILI našim židovským spoluobčanům. Jak si mohou pro svou spásu Židé dnes zamilovat našeho Spasitele – Žida Ježíše Nazaretského, jak mají číst Nový zákon sepsaný jeho žáky, knihu jim určenou a pro ně napsanou, když my křesťané nebudeme činit pokání?

Jsem Pánu Bohu vděčná za všechny, kdo se přidávají a jejichž srdce pláče spolu se srdcem Božím; kteří touží potěšit ho láskou k jeho vyvolenému lidu a pokáním za naši bezcitnost v době, kdy se nenávist a zloba pokoušela vyhladit nositele budoucího požehnání pro svět. Budoucího požehnání – až se do Jeruzaléma ke svému lidu ve veliké slávě a moci vrátí se svou Církví židovský Mesiáš a náš Spasitel Pán Ježíš Kristus.

Věřím, že na takové pokání Hospodin 2 000 roků čekal a že podle 2. knihy Paralipomenon 7,14: „Když Boží lid, který se nazývá jeho jménem, se pokoří a bude se modlit a vyhledávat Boží tvář v pokání a odvrátí se od svých zlých cest (antisemitismus), tehdy je Hospodin vyslyší z nebes, odpustí jim (tj. nám) jejich hřích a uzdraví jejich zemi.“

A naše země, i celá Evropa, uzdravení tolik potřebuje!


Ludmila Hallerová



Z historie pronásledování Židů v Evropě


Antisemitská historie středověké a novověké Evropy není, na rozdíl od Hitlerova holokaustu, všeobecně známa. Dějiny evropského antisemitismu však byly neméně zrůdné a kruté. A byl to právě tento staletý antisemitismus, který vytvořil podhoubí a dal vznik podmínkám pro pozdější totální likvidaci evropských Židů během druhé světové války. Připomeňme proto historii pronásledování Židů v Evropě.

Přes určitá klidnější období, kdy bylo Židům umožněno v evropských zemích nalézt útočiště, vybudovat si domovy a poklidně žít, byla převážná část jejich putování Evropou poznamenána nenávistí a úklady ze strany vládnoucích mocí, církví i prostého obyvatelstva.

Znevýhodňování Židů oproti ostatním obyvatelům odpradávna patřilo k evropské politice. Židé byli považováni za cizorodý, méněcenný prvek a jako s takovými s nimi bylo zacházeno. Jestliže jim bylo dovoleno přechodně nebo trvale přebývat v některých zemích, pak nikoliv proto, aby mohli plnohodnotně žít jako ostatní lidé, jimž vrchnost za odvedené daně zajišťuje bezpečnost a právo na klidný život. Cílem bylo učinit z nich výhodný zdroj zisku prostřednictvím vyšších daní a dalších nestandardních finančních břemen. Z právního hlediska byl pro ně již od 12. a 13. století vytvořen zcela izolovaný status: byli považováni za movitý majetek panovníka. Ten mohl židovskou komunitu jako celek například zastavit jinému šlechtici za dluhy. Poněvadž Židé měli zakázáno vlastnit půdu a vykonávat řemesla, král jim povolil (a fakticky je donutil) věnovat se půjčování peněz. Když se u nich však zadlužila šlechta, města nebo sám panovník, král jednoduše vydal dekret, kterým tyto dluhy částečně nebo úplně smazal. Židé tím okamžitě přišli o obrovské majetky, neměli žádnou právní možnost se bránit a často zchudli. Král si tímto krokem kupoval politickou loajalitu domácí šlechty a měst, nebo z tohoto smazání dluhu inkasoval pro sebe tučnou provizi – dlužník zaplatil zlomek dluhu králi namísto Židovi. Případně mohl panovník Židy ze země rovnou vyhnat.

Po některých relativně klidnějších obdobích nastupoval vždy znovu antisemitismus ve své nenávistné až agresivní formě. Vrcholil v protižidovských pogromech a vyhošťování celých komunit z měst i celých zemí. Vyhnanci byli nuceni hledat azyl v jiných státech, aby posléze i tam zažívali nové vlny zášti a další formy ponižování. Tato chronická nenávist se postupně hluboko zakořenila do evropského myšlení a stala se nedílnou součástí zdejší kultury. To vše bylo řízeno vládnoucí mocí, ale s aktivní účastí místního obyvatelstva, protižidovsky naladěného soustavnou a cílenou propagandou.

A co horšího: převážná část evropského antisemitismu měla své prameniště v křesťanském prostředí a v samotných církvích. Tato démonizace nezačala až ve středověku. Již v pozdní antice církevní otcové jako Jan Zlatoústý označovali synagogy za doupata démonů a Židy za krvelačné šelmy. Židé byli obviňováni z bohovraždy – teorie o jejich kolektivní odpovědnosti za ukřižování Ježíše Krista byla nejsilnějším motorem nenávisti. Skutečnost, že bez Ježíšova ukřižování by nebylo žádné spásy pro nikoho, byla ponechána stranou. Středověká kázání a umění často zobrazovala Židy se satanskými rysy (rohy, ocas) nebo jako agenty ďábla. Již Čtvrtý lateránský koncil (roku 1215) vyjádřil požadavek, aby se Židé povinně odlišovali od křesťanů svým oděvem. Konkrétní podobu znamení sice neurčil, ale na jeho základě začaly světské i církevní autority v různých zemích vynucovat nošení žlutých klobouků či kruhů na oblečení, což byl přímý předobraz nacistické žluté hvězdy.

Tato oficiální démonizace ze strany církve podnítila vznik mnoha děsivých celospolečenských mýtů. Běžná byla obvinění, že Židé vraždí křesťanské děti, aby jejich krev používali při zadělávání macesů, nebo fámy, že tajně bodají do eucharistie, aby znovu mučili Krista. Během epidemií byli obviňováni z trávení studní a označováni za původce morů. Jen málokdo byl tak osvícený, aby zvrácenost této náboženské a celospolečenské zaslepenosti prohlédl; jen málokteří byli dost stateční, aby se Židů v těžkých obdobích zastali – riskovali tím vlastní životy, protože hněv antisemitské nenávisti se pak obracel i proti nim.


*   *   *

Od dob První křížové výpravy (roku 1096) antisemitismus v Evropě poprvé přerostl v organizované masové vyvražďování. Křižáci cestou do Svaté země drancovali a vyvražďovali židovské komunity v Porýní a dokonce rozpoutali vůbec první doložený pogrom i v Praze. Od května do června roku 1096 bylo v Evropě zavražděno 2 000 až 5 000 Židů, když křižáci táhli Trevírem, Špýrem, Metami, Wormsem, Kolínem nad Rýnem, Mohučí a četnými dalšími městy. Během této první křížové výpravy byla v Německu a severní Francii vyvražděna jedna čtvrtina až jedna třetina veškeré tehdejší židovské populace. Počet mrtvých v Praze se odhaduje na několik stovek. Křižáckým heslem se stalo: „Proč máme bojovat s Božími nepřáteli v Jeruzalémě, když je máme přímo doma?“ Když pak křižáci v roce 1099 dobyli Jeruzalém, zasadili těžkou ránu tamní židovské komunitě tím, že většinu přeživších Židů uvěznili; byli propuštěni až po zaplacení vysokého výkupného židovskými obcemi z okolních zemí.

Časem byli Židé vyhnáni téměř ze všech zemí, v nichž do té doby našli domov. Roku 1290 byli kompletně vypovězeni z Anglie, odkud jich zhruba 2 000 až 3 000 uprchlo do dnešní Belgie a Francie, přičemž mnozí byli během cesty na moři okradeni a zavražděni. Také z Francie a německých zemí byli Židé v průběhu středověku opakovaně vyháněni. Tato vlna státního antisemitismu zasáhla Francii naplno roku 1306, kdy král Filip IV. Sličný nechal dne 22. července během jediného dne zatknout a následně zcela vyhnat všechny Židy z francouzského království (odhaduje se až 100 000 lidí) za extrémně krutých podmínek: každý člověk si směl vzít pouze oblečení, které měl na sobě, a minimální obnos peněz. Veškerý jejich ostatní majetek, domy, synagogy i dluhopisy propadly královské koruně, která je okamžitě vydražila. V Německu (Svaté říši římské) nedošlo k jednomu celoplošnému vyhnání, protože země byla roztříštěná. Nicméně Židé byli opakovaně a systematicky vyháněni z jednotlivých knížectví a říšských měst (např. po vlně moru v letech 1348–1349, z Vídně 1421, z Norimberka 1499 atd.).

Na kněze, který roku 1389 nesl v Praze Nejsvětější svátost, údajně házely písek hrající si židovské děti. V následném krvavém pogromu, který do dějin vstoupil jako velký pražský velikonoční pogrom nebo Krvavé Velikonoce, bylo vyvražděno zhruba 750 Židů, tedy téměř celá židovská komunita v Praze.

Křest nebo smrt – křest nebo vyhnanství! Tato volba stála před Židy ve středověkém Španělsku. Roku 1391 vyprovokoval arciděkan Ferrand Martínez lid v Seville ke krvavé štvanici na Židy. Násilnosti se vzápětí rozšířily po celé zemi. Celkem bylo během následujících měsíců vyvražděno podle moderních historických odhadů 2 500 až 5 000 Židů a dalších více než 100 000 jich bylo pod hrozbou smrti donuceno vzdát se své víry a konvertovat ke křesťanství. Nucený křest však přinesl obrovský problém: někteří se zřekli židovské víry kvůli vlastnímu prospěchu, mnozí však i poté setrvávali tajně věrni své víře. Obě tyto skupiny byly Španěly hanlivě nazývány „marranos“ – prasata.

Roku 1480 zřídil španělský královský pár, Ferdinand Aragonský a Isabela Kastilská, inkviziční tribunály. Ty měly církev očistit od „marranů“, kteří dál tajně praktikovali svou židovskou víru. Následovalo masové pronásledování. Roku 1481 byly na hranicích zaživa upáleny první oběti. Španělská inkvizice, jejíž činnost se protáhla až do 19. století, odsoudila k upálení tisíce „marranů“. Historicky dobře doložené ukrutnosti této epochy se později rozšířily i do Latinské Ameriky. Protože ani inkvizice nedokázala židovskou víru vymýtit, vyhnali Ferdinand a Isabela v roce 1492 zbývající Židy ze Španělska úplně, aby – jak tvrdili – zřídili skutečně křesťanské království. Počty uprchlíků jsou odhadovány na 100 000 až 150 000. Mnozí z nich se uchýlili do sousedního Portugalska, kde jim král Jan II. (doba vlády 1481–1495) za vysoký poplatek povolil dočasný pobyt na osm měsíců. Ty, kteří po uplynutí této lhůty neměli možnost ze země odejít, si však podmanil jako otroky. Jeho následník je sice otroctví zbavil, ale roku 1497 je dal všechny násilím pokřtít.

Martin Luther (1483–1546) byl nejdříve Židům příznivě nakloněn. Doufal, že je svým novým učením získá pro křesťanství. Chválil je dokonce jako „bratrance a bratry Páně“. Když však poznal, že se neobracejí, úplně otočil: „Nepochybujte, v Kristu milovaní, že po Ďáblovi nemáte žádného zavilejšího a krutějšího nepřítele než opravdového Žida, … Židé jsou praví lháři a krvaví psi, … jedovatí hadi, úkladní vrahové a děti Satanovy.“ V jednom kázání krátce před svou smrtí Luther vyzýval, aby všichni Židé byli z Německa vypovězeni. O několik století později byla Lutherova antisemitská propaganda doslova citovaná nacistickými hodnostáři během holokaustu.

V letech 1648–1654 došlo na území dnešní Ukrajiny – která byla od roku 1569 součástí Polsko-litevské unie – k povstání ukrajinských kozáků a rolníků pod vedením Bogdana Chmelnického, které je známé také jako Chmelnického vzpoura. Začala v Záporoží a rychle se rozšířila a zasáhla převážnou část dnešní Ukrajiny. Během Chmelnického povstání došlo k brutálním pogromům, při nichž v letech 1648–1658 ukrajinští kozáci a rolníci zmasakrovali podle moderních historických odhadů 18 000 až 20 000 Židů a zničili přibližně 300 židovských obcí. Mnoho dalších Židů zahynulo během navazujících hladomorů a epidemií; celkem zahynulo 40 000 až 50 000 Židů. Co stálo v pozadí konfliktu: vládnoucí polská katolická šlechta správu majetku a výběr daní na ukrajinském území velmi často pronajímala Židům, kteří pro ni pracovali jako správci. Ukrajinští rolníci a kozáci začali Židy vnímat jako prodlouženou ruku polské vlády. Po vypuknutí povstání se Židé stali jejich prvním terčem. Ti, kteří nestihli uprchnout do vnitrozemí Polska, byli povstalci masově vyvražďováni. Navíc desítky tisíc Židů kozáci předali spojeneckým krymským Tatarům, kteří je prodali do otroctví na osmanských trzích. Polsko-litevská unie na ukrajinské povstání reagovala vojenskou odvetou, při které zahynulo 20 000 až 40 000 Ukrajinců a ještě mnohem více při následných epidemiích a hladomorech.

Také v carském Rusku došlo k několika vlnám pogromů, které daly ruskému slovu „pogrom“ (plenění, pustošení či spoušť) celosvětový význam. Hlavní hybnou silou násilí byly zfanatizované davy civilistů a radikálních zastánců carského režimu, avšak carský režim tyto masakry záměrně toleroval a využíval. Antisemitismus mu vyhovoval jako politický nástroj – Židé sloužili jako ideální obětní beránek, na kterého bylo možné svalit vinu za chudobu, společenskou krizi i revoluční nepokoje, čímž se hněv veřejnosti odvrátil od samotného cara. První vlna pogromů (1881–1884) vypukla po atentátu na cara Alexandra II. Tehdy šlo především o masové rabování a ničení židovského majetku s desítkami mrtvých. Pogrom v Kišiněvě (duben 1903): Rozzuřený dav zavraždil 49 Židů. Pogrom v Oděse (říjen 1905): Největší pogrom v carské historii, odehrál se v souvislosti s neúspěšnou revolucí roku 1905, ze které nacionalisté obvinili právě Židy. Výsledkem čtyřdenního běsnění bylo 300 až 1 000 zavražděných Židů, přes 2 000 zraněných a více než 1 600 zničených domů. Pogrom v Jekatěrinoslavu (říjen 1905): 120 až 150 zavražděných židovských obyvatel dnešního Dnipra. Pogrom v Bělostoku (červen 1906): Specifický masakr, do kterého se otevřeně zapojila i carská armáda, o život přišlo 88 Židů.


*   *   *

Ačkoliv nacismus byl protikřesťanský, holokaust se zrodil z původně křesťanského antisemitismu. Hitler a nacisté našli v zákonodárství středověku vzor pro své záměry. Dali rozšířit otravující protižidovské spisy Martina Luthera. Je velmi poučné, že holokaust byl rozpoutaný v jediné z větších zemí Evropy, kde je stejný počet katolíků a protestantů. Obě církevní tradice byly těhotné nenávistí vůči Židům. Církve a většina jejich hodnostářů veřejně s nacisty spolupracovali. Vedení církví vydalo společné prohlášení, v němž souhlasilo s nacistickými zákony porušujícími lidská práva Židů a odvolávalo se při tom na Luthera. Když církevní představitelé roku 1936 osobně u Hitlera protestovali proti pronásledování Židů, byli krátce odbaveni: „Co si stěžujete? Provádím jen to, čemu vy jste po staletí učili!“

Když byl před Norimberským mezinárodním soudem vyslýchán zřejmě nejhorší nepřítel Židů ve Třetí říši, Julius Streicher, řekl: „Martin Luther by měl dnes sedět na lavici obžalovaných místo mne, kdyby tato kniha byla obžalobou vzata na vědomí. V knize ‚Židé a jejich lži‘ píše Martin Luther, že Židé jsou hadí plemeno, jejich synagogy by se měly vypálit, měli by být zničeni… Přesně to jsme dělali!“

Je to velmi smutné, ale po dvou tisících letech křesťanských dějin spočívá kus této viny na každém křesťanovi. Lhostejnost a pasivita téměř všech národů v předvečer druhé světové války přispěla rozhodujícím způsobem k tomu, že Hitler mohl bez překážky provádět svůj plán na vyhlazení Židů.

V červenci 1938 svolal prezident Roosevelt do francouzského Evian-les Bain konferenci o uprchlících, která měla rozhodnout o osudu evropských Židů. Výsledek byl zdrcující: ze třiceti zastoupených zemí byly jen Dánsko a Holandsko ochotné přijmout několik tisíc Židů. Všechny ostatní země kladly tolik podmínek, že je uprchlíci prostě sotva mohli splnit. Nacističtí vyzvědači tehdy oznámili Hitlerovi: „Dělejte s Židy, co chcete, nikdo je nechce.“ O čtyři měsíce později začalo to strašlivé pronásledování, které stálo život šest milionů Židů.

S vědomím této historické tragédie a strašných vin spáchaných na židovském obyvatelstvu, mohli bychom dnes – jako národy Evropy i jeden každý z nás – nadále působit Židům jakékoliv další příkoří? V žádném případě! Dnes musíme Boha žádat o odpuštění těchto ukrutností, jichž se dopouštěli naši předkové ať již přímo, či nepřímo třeba „jen“ tím, že přihlíželi a nepomohli, nezachránili, když pomoci a zachránit mohli. Dnes je naší povinností žehnat Izraeli a podporovat židovský národ, prosit Boha o ochranu jeho vyvoleného národa a jeho spásu. Žádat, aby na ně již začal vylévat svého Svatého Ducha, jak jim dávno zaslíbil. Vždyť Ježíš je předně jejich Mesiáš, byl poslán Otcem hlavně kvůli nim (Iz 59,20; Jer 31,33-34). Dočasně byly sice jejich větve vylomeny, ale stalo se to právě kvůli nám, abychom – plané větve, pohané – mohli být zachráněni (Ř 11,17-24). V Božím čase budou jeho vlastní větve naroubovány zpět: na konci tohoto věku, v dramatickém a těžkém období dějin, bude spasen celý zbývající Izrael (Zach 13 a 14; Ř 11,26-27).

Boží slovo varuje: Kdo se dotýká Izraele, dotýká se zřítelnice Božího oka. To činila Evropa po většinu své historie. Prosme tedy Boha o slzy pokání. Prosme, aby nám Pán dal prožít upřímnou lítost a zármutek nad hříchy předchozích generací – našich otců, dědů a pradědů. Čas sám o sobě tyto rány nezahojí; duchovní dluh zůstává, dokud nepřijde upřímné vyznání. Pojďme proto spolu s biblickým Jeremiášem, který v slzách prožíval samotný počátek babylonské zkázy, i s Danielem, Nehemiášem a Ezdrášem – kteří s odstupem desítek let v exilu pochopili, že hříchy jejich předků zavedly národ do zajetí, a proto zástupně Bohu vyznávali hříchy předchozích generací a žádali o odpuštění – pojďme totéž činit i my dnes. Důvěřujme, že Bůh odpustí a uzdraví. Jsou to právě tyto slzy pokání, které přinesou odpuštění hříchů, uzdravení a zahojení ran. „Budou-li vyznávat svou nepravost a nepravost svých otců… pak se rozpomenu na svou smlouvu…“ (Lv 26,40-42)

Katolický kněz a historik Edward H. Flannery konstatuje v pohledu na křesťanský antisemitismus: „Je to tragédie, která se týká samotného Ježíše. Je to on, který je ve svém lidu znovu křižován, a to rukama mnohých, kteří byli pokřtěni v jeho jméno. Hřích antisemitismu zahrnuje mnoho dalších hříchů, ale koneckonců jde o zapření křesťanské víry, o selhání křesťanské naděje, o onemocnění křesťanské lásky. Což v tom nespočívá to nejvlastnější odpadnutí křesťanstva? Tím nejvíce pronásledovaným lidem v křesťanském období nebyli křesťané, jimž jejich Mistr pronásledování předpovídal (Jan 16,2-4), ale jeho národ, ten národ, z něhož vzešel. A což to není ten největší skandál? Židé, kteří nesli v dějinách své Bohem uložené břímě, nenašli v církvi žádné spojence, žádné zastánce. Spíše církev sama je tupila a pronásledovala s největším fanatismem. Jsou to dějiny, které volají k pokání.“


Literatura k tématu:
Tomáš Pěkný: Historie Židů v Čechách a na Moravě; Michael L. Brown: Máme ruce od krve; Ludmila Hallerová: Jak se křesťané provinili proti Židům



« zpět