Logo banner
Jákob a Lea


Biblické zamyšlení podle knihy Genesis, 25.–50. kapitola


Předurčení bylo po dlouhou dobu sporným pojmem teologů. Bylo spojováno zejména s reformátorem Kalvínem, ale neprávem, protože jejím tvůrcem nebyl on, ale velký apoštol Pavel, který jednoznačně řekl: „Není to věcí toho, kdo chce, ani toho, kdo běží, ale věcí Boha, který se smilovává.“ (Ř 9,16). A Bůh, nad kým se chce smilovat, nad tím se smilovává, a koho chce zatvrdit, toho zatvrzuje! Nepochybně jsou to těžká slova, nechceme o nich teď vést polemiku. V naší úvaze se chceme dnes věnovat jedné ženě, pramatce Pána Ježíše. Předurčení jsme připomněli jen proto, že málokterý život nám vypráví tak jednoznačně o Božím předurčení, jako život Ley, Jákobovy ženy. Byla během svého života lidmi opovrhovaná, ale Bohem předurčená a vyvolená, a bez ní si dějiny Božího lidu vůbec nedovedeme představit. Ne proto, že by takovou chtěla být, ne že si to vynutila, ale Bůh sám jí to určil. Toto Boží předurčení nechtěl respektovat po mnoho let ani její vlastní manžel, ale Boží rozhodnutí jsou nedotknutelná a Lea se stala takovou, jakou a kde ji chtěl mít svatý Bůh.

Chceme se s pomocí Ducha Božího podívat na život této ženy. Chceme v jejím životě zkoumat předivné Boží cesty a výchovu našeho Boha, kterou si vychovává své nástroje, aby mohly splnit Jeho poslání. O jejím původu víme, že byla Lábánovou dcerou, ale nevíme, jestli byla prvorozená nebo zda měla bratry, ale z dvou dcer byla starší.

V Lábanově domě vládly nepsané zákony; jestliže jsou dobré, mají velkou hodnotu, i zde ji měly. Právo starší se muselo respektovat. Vyžadovaly to zákony slušnosti, o kterých si později něco řekneme. Nejdříve něco o Lábanově rodě. Víme o něm, že to byli podle zevnějšku pěkní lidé. Krása zejména u žen tam byla známá a dědila se z pokolení na pokolení. Ale Lea kupodivu byla výjimkou a nebyla krásná. Znalci tvrdí, že orientálci na ženách oceňovali živost a „oheň v očích“. Mladší měla oči, kterými spalovala, ale starší měla oči bez lesku a ohně. Zdá se, že rodiče takoví nebyli. O otci víme, že měl bystré oči, a proto se ptáme, kde se vzaly ty nevýrazné oči naší Ley? Pro děvče to bylo až osudným, neboť podle tehdejších měřítek to snižovalo její hodnotu. Víme, že pro ty oči byla znevažovaná. Proč mají pěkní rodiče méně pěkné dítě? Kdyby to byl chlapec, to by je tak netrápilo, ale děvče? Proč dělá náš Bůh takové věci, jedné dá krásnou tvář i pěknou postavu, a druhé jen nezajímavé oči? To jsou záhadné otázky a těžko bychom je dovedli uspokojivě vyřešit. Proč má jedna mnoho, a druhá velmi málo? Ach, ta krása způsobuje lidem, ale zejména děvčatům, bolavé starosti... Je nesporné, že nejedna Ráchel má přednost pro svou krásu, a nejedna Lea zažívá jen opovržení pro své nevýrazné oči. A takové jako Ráchel mají v rukách navíc i tu zbraň, že dokážou koketovat a flirtovat s mladými muži, zatímco nejedna Lea se stáhne do koutečku a muži obvykle nemají oči ani pochopení pro pravou hodnotu děvčete. Stojíme tu před jedním velkým tajemstvím, ale zároveň tragedií lidského života. Jákob sice zažil v Béthelu setkání s Bohem, ale zamiloval se do krásných očí děvčete a to natolik, že neviděl, že mu Bůh neurčil tu, ale druhou - méně pěknou.

Ano, naši Jákobové jsou zmatení a nechápou, proč by je Pán Bůh měl přinutit k tomu méně pěknému. Vždyť smysl a touha po kráse je nám též Bohem daná. Jsou to záhadné otázky a cítíme, že se za tím vším skrývá předivné předurčení našeho Boha. A Boží cesty jsou dokonalé. Když svatý Bůh jedné nebo druhé Lee nedal tu krásu, tak i tím jim chtěl něco dát. To jsou výchovné postupy Boží. Obvykle nám něco vezme, aby nám mohl dát něco lepšího. Náš Bůh je velkým umělcem, který miluje soud a spravedlnost, který má vždy možnost vykonat spravedlivou nápravu. Bůh má moc vyvést méně milované Ley ze zapomenutí a učinit je zdrojem požehnání. Naše drahá Leo – ty se nemusíš bát! To jsou Boží způsoby, že ponižuje vysoké a vyvyšuje nízké – vždyť to je psáno a je to Boží předurčení. A nezapomínejme, že existuje i vnitřní krása, která je dražší než ta vnější, ale vzniká obvykle až cestou utrpení.

V Lábanově rodině se koná velká událost. Vždy je to velká a napínavá událost, když se vdává dcera. Vdává se, ale za koho? O to tady jde - za koho? A snoubenec je vskutku hodnotný a šikovný, to se nedá popřít. Celá událost má jen jednu vadu, že se vdává mladší a ne starší. Ale kdo by jim to mohl zazlívat, když děvče je třeba vdát tehdy, když je o ně zájem. A kdo by mohl zazlívat snoubenci, že se mu zalíbila ta hezčí? Přece si nemůže vzít takovou, ke které jeho srdce nic necítí? Takto přemýšlejí nejen lidé tohoto světa, ale často i Boží děti. A zde si musíme říci něco velmi vážného: To, že lidské srdce neumí někoho milovat a jde jinudy, to ještě neznamená, že je tím na správné cestě. „Nejlstivější ze všeho je srdce, kdo mu rozumí?“ ptá se prorok Jeremiáš. A to nebyla teorie, ale bolavá praxe jeho života. Naše láska a naše city, pocity, nejsou směrodatné. Jákob během dlouhých sedmi let mohl pozorovat Leu a zajisté s ní spolupracoval, ale nemiloval ji. Nechtěl ji. Připomeňme si, že ne naše srdce, ale vůle našeho Pána má rozhodovat. Je nám jasné, že pro tato slova nenajdeme porozumění mnohdy ani u synů Izraele / mezi křesťany.

Mám takový dojem, že zejména otec Lában se všemožně snažil, aby u Jákoba nastala změna citů, a stavěl mu stále do cesty starší dceru. Ale víme, že marně. Že se za těmito otcovými záměry – které samy o sobě nebyly zrovna nejhezčí – skrývala i ruka svatého Boha, to Jákob nechtěl vidět. Zde si musíme něco říci o Lábanově zásadě: nejdřív starší, a až potom mladší! To byly nepsané zákony, ale jak jsme si již řekli, dobré zvyky jsou důležitou oporou života. Tento problém je vážným problémem ve všech dobách. Kdekoliv a kdykoliv zaklepe tato otázka na dveře jedné nebo druhé rodiny, znamená to vždy jisté napětí a oběť pro ty starší. I v Lábanově rodině to tak bylo. Lea ani za těch sedm let nezískala ženicha. Proč ne? Bylo to pouze proto, že nebyla tak pěkná? Mohli bychom si to myslet, ale spíše ne, protože víme, že někdy ty méně pěkné mají štěstí, zejména když jsou zámožné, a Lea taková byla. Měla v sobě i jiné hodnoty, ale ženich nepřišel. Je pravděpodobné, že Jákob s Ráchel nějakého ženicha pro Leu také napjatě vyhlíželi, možná víc než samotná Lea. Neboť ta zásada, že nejprve by se měla vdát starší dcera, je přeci jen znepokojovala. Ale všechno marné, ženich nepřišel. Proč ne? Odvážíme se tvrdit, že ani nesměl, protože ona byla samým Bohem určená pro Jákoba. Je dost možné, že Jákob něco takového tušil, ale tu jemně nabízenou Leu si nezamiloval. Proto ale v Lábanově domě přetrvávalo napětí. Jakoby něco nebylo v pořádku, a naše oči se mimovolně upírají na Leu a ptáme se, co ona na to? Jak snášela štěstí a upřednostňování své sestry? Bezpochyby to všechno bylo pro ni těžkou zkouškou. I ona byla ženská bytost a snila o manželském štěstí. Měla pro to, odhlédneme-li od jejích nezajímavých očí, mnoho předpokladů. Uměla by jako žena věrně a statečně zastávat své místo. Ale na ni se nikdo nepodíval, a to byla bolest, která ji stále tížila. Nechceme jí to zazlívat, protože každé zdravé děvče takto přemýšlí a má právo takto přemýšlet. Nevíme, co všechno v její duši probíhalo, víme jen to, že otec kul své plány, které z pochopitelných důvodů tajil. Ale nakonec do nich musel zasvětit i starší dceru.

Jistě nemůžeme z Lábanovy zásady udělat pevný zákon. Ani Lea ne! Jestliže je šlechetná, byť starší, nemůže a nechce stát v cestě své sestře. A proto očekáváme jak od Lei, tak od Ráchel jemnost, pozornost a šlechetnost jedné vůči druhé. Ano, čekáme i od veřejnosti ozdravení veřejného mínění v této věci. Člověk není méněcenný, když mu Pán (zatím) neumožnil cestu do manželství. Hlavně musíme myslet na ta děvčata, pro která se tato cesta neotevřela. Příčiny mohou být různé. Život těchto Leí provází pravidelně určité napětí, ale není potřeba zatrpknout. Je nám jasné, že nejedna Lea v sobě ukrývá cenné hodnoty, které je jenom potřeba uvidět. Náš Bůh je velký umělec, který může opovrženým Leám vynahradit zdánlivé ztráty. Nemusíme se zaleknout a ztrácet rovnováhu. Smíme složit osud svého života i se svými deficity do rukou našeho Pána, který opatří a napraví. Pravda, není to vždy tak, jak to učinil s Leou, ale Bůh je vždy útočištěm všem, kteří se k Němu utíkají.

Otec Lában se nám jeví jako muž pevných zásad. Ustálené zvyky, tradice a mravy jedné rodiny nebo národa mají ohromný význam, protože znamenají pro náš život pevnou ochranu. Jestliže jsou dobré, mohou nás ochránit od mnohého zlého a stanou se pro nás hybnou vzpruhou, která nám pomáhá dostat se dál. Ovšem, mohou být v rodině, v rodě nebo národě i zlozvyky, které se nám mohou stát zkázou. To dobré je stále v nebezpečí, že se vytratí, a proto musíme starostlivě dbát, aby nám zůstalo.

Musíme také samozřejmě rozumět, že všechny zvyky nebo tradice lidstva nemohou dokonale obsáhnout rozmanitost života. Izák se houževnatě držel tradic a bylo nesporné, že jeho syn Ezau je prvorozený, ale pro tuto úlohu nebyl určený on, ale jeho mladší bratr Jákob. To nám má ukázat, že i mladší se může vdát dříve, jestliže to zdravý život vyžaduje, a žádné dobré zvyky ji nesmí brzdit. Dobré zvyky a mravy jsou svaté, ale nesmějí se nikdy stát brzdou zdravého vývoje.

V Lábanově rodině chystali svatbu a víme, jak dopadla. Otec prodloužil svému zeti smlouvu, stejně i svým dcerám. Svatba to dramatická a krajně napínavá. Otec měl jen jeden argument: zákony slušnosti se nesmějí porušovat, to se nedělá! Ale nemůžeme se zbavit dojmu, že mu nešlo jen o tuto zásadu, ale tímto tahem chtěl zabít dvě mouchy jednou ranou, zajistit si služby zetě na dalších 7 let a zbavit se starostí o vdavky starší dcery. Nás v této úvaze zajímá víc Lea než její otec, který ji provdal. Ale co ona na to? Souhlasila i ona s tímto rozhodnutím? Nevíme vše přesně. Je možné, že přijala se zadostiučiněním takovéto řešení, které podle zásad otce bylo správné. Jedno je jisté, že toto manželství bylo vynucené. Lea se stala ženou, ale jen z přinucení. Stalo se to už nejednou v lidských dějinách, že rodiče podobně přinutili ženu nebo muže. Samozřejmě měli k tomu své důvody, i Lában je měl, ale Jákob ji nemiloval. Ovšem, je to tak, že láska se nedá vynutit. Nebyla to snad i její vina, že se dala přinutit? Dalo by se to tak říci, ale spíše soudíme, že Lea byla navyklá v životě poslouchat. Slovo a vůle otcova byly zákonem - tak poslouchala. Ona sama by chtěla a uměla milovat a možná si také myslela, že postupem času svou věrností a statečností si získá lásku svého manžela, ale nezískala.

Rodiče, dejme pozor, manželství je svátost a velmi ožehavá otázka. Nemůžeme a nesmíme udělat své děti nešťastnými, ale víme i to, že nejednou bylo potřebné přikročit i k bolavému lomu, aby se uplatnily věčně platné Boží principy a stalo se, ne co chtějí naše nerozvážné děti, ale co chce mít Pán Bůh. O tom nám vypráví i tato až tragická událost v Jákobově životě. Jsme překvapeni, že za tím vším se skrývala předivná Boží ruka. A z pohledu historie vidíme, že toto manželství bylo přeci jen uzavřené v nebi. Skrze ně uskutečňoval Bůh dějiny spásy svého lidu. Lea byla otcem donucená, ale Bohem určená stát se pramatkou Pána Ježíše. Bůh sestoupil do těch nejnižších hlubin světa lidské vychytralosti a tělesnosti, aby budoval dílo spásy. Takový je náš Bůh, předivný, skrývající se, ale přeci toužící po spasení hříšníka.

Jákob se oženil a nechtě se dostal do dvojženství. Člověk potřebuje mít mnoho milosti a Božího světla při výběru životní družky nebo druha, ale ještě více při soužití v manželství. Lea a Ráchel byly sestry, které se v životě pravděpodobně dobře snášely. Z otcovy vůle se staly vynucenými ženami stejného muže. V těch dobách to však nebylo zvláštností. Vše se mohlo dostat opět do rovnováhy, ale nedostalo se. Dvě sestry začínají soupeřit o muže. Lea byla přinucena být první manželkou svého muže, ale nebyla jí. Začal se zápas o lásku manžela, ale Lea stále prohrávala. Ráchel byla milovaná, měla přednost a došlo to až tak daleko, že Lea nebyla jen nemilovaná, ale nenáviděná! Jaká to byla strašná rána pro její ženskou duši, jaký to manželský osud. Ale víme, že to nebylo poprvé ani naposledy, co se místo lásky vyvinula nenávist. Ženská bytost umí snášet mnohé bolesti a Lea byla též velkou trpitelkou. Ráchel užívala v plné míře lásky svého muže, zatímco Lea jí nesměla užívat, ale stala se předmětem nenávisti. Stojí jim v cestě, stala se zbytečnou, nejraději by se jí zbavili. Natrvalo se v takové bolesti nedá žít, i to nejsilnější srdce se poláme, a to hrozilo i Lee.

Ale jak jsme již viděli v kapitole o Ráchel, do všeho přišel nečekaný zvrat. Hospodin viděl, že Lea je nenáviděná. Hospodin viděl! Jak velká jsou to slova! Ano, Hospodin vidí, když s námi opovrhují, křivdí nám, a tehdy zasahuje. Ptáme se, jak to učinil. Nijak neobvykle, velmi jednoduše, nenáviděné otevřel lůno a milované zavřel, ta zůstala neplodná. Život je velkým tajemstvím a monopolem Božím, dá ho tomu, komu chce. Ale ne náhodně, náš Bůh nejednou láme pyšné a pozdvihuje ponížené. Byl to těžký úder pro Jákoba, ale mnohem těžší pro jeho milovanou Ráchel. Byl to však nezbytný zákrok svatého Boha v zájmu celé rodiny, protože jakou by se stala Ráchel, kdyby bez problémů porodila? Zpyšněla by a její sestra Lea by už v domě neměla místo. Hospodin zakročil a učinil nápravu. Takového máme Boha, velkého tvůrce života.

Lea s obyčejnýma očima, ta nenáviděná, počala, porodila a stala se matkou. Jména, která dávala svým synům, nám umožňují nahlédnout do její duše, jsou vyznáním jejího těžkého zápasu o své místo. Prvnímu synovi dala jméno Ruben, to znamená „Hospodin jistě viděl moje trápení“. Ano, bylo to trápení velmi bolestivé, a když se jí narodil druhý syn, dostal jméno Simeon, což znamená „Hospodin jistě ví, že jsem nenáviděná“. Hospodin viděl a slyšel! Co že slyšel? Že jsem nenáviděná. Copak je to možné i slyšet? Ovšem, již jsme si řekli, nenávist narostla do takových rozměrů, že se stále hlasitěji projevovala v hádkách. Víme, že tento Boží zákrok dřívější napětí v Lábanově domě nerozptýlil, ale jen rozmnožil. Ráchel záviděla své sestře. Dostala strach, že ztratí své prvenství, začala podezírat manžela, že jí nechce dopřát děti. Ve svém zoufalství podstrčila manželovi svou otrokyni, aby tak mohla mít i ona děti. Lea, stržená tímto příkladem, udělala totéž. Nemusela to dělat, protože již měla čtyři syny, ale co by člověk neudělal, když vidí příklad druhého. Tato epizoda nám ukazuje na jisté slabiny jejího charakteru. Ráchel udávala směr a Lea se jí dala ovlivnit. Nebyla ještě pevná ve víře a silně podléhala vlivům svého okolí.

Chceme se ještě pozorněji podívat na život Ley. Je to osobnost tuším méně výrazná než její sestra Ráchel. Hospodin ji poslal na zem v některých oblastech ochuzenou. Ne náhodou, ale záměrně. Je zatížená jistou zádumčivostí, melancholicko-flegmatickým temperamentem. Svatý Bůh ji chtěl touto cestou vychovat pro vyšší úkoly. Skrz životní události se stala velkou trpitelkou, opovržená, nenáviděná i od svých nejbližších, ale jedno štěstí měla, byla zbožně založenou bytostí a toto spojení s Bohem nikdy neztrácela. Neměla krásnou tvář, ale Bůh jí daroval děti. Když jí opovrhovali, Bůh se postavil na její stranu. Ano, takového my máme Boha, který zdánlivě upřednostňuje určité lidi. Taková byla i naše Lea. Nepoznala lásku muže, ale zato byla obdařena radostí matky. Neměla milujícího manžela, ale měla milující děti.

Trpících žen bylo na zemi mnoho, trpících nejen v případě zlých tchýní, ale i zlých manželů. Ale každá žena má být vděčná za své děti a má se starat, aby to byly dobré Boží děti. Když se nám narodí děti, nejsou hotové, čekají na práci umělce a každá žena dostane smysl života při výchově svých dětí. Svým zápasem se Lea dostávala výš. Čtvrtému synovi dala již jméno Juda, syn chvály, protože si řekla „Tentokrát budu chválit Hospodina“. Šestého syna (celkově Jákobova sedmého) pojmenovala Gád - štěstí, protože si myslela, že teď už jí manžel nebude upírat její manželské právo, teď už bude zůstávat u ní. Ale musela ještě dlouho čekat. Až po smrti Ráchel se Lea dostala na své místo, kde ji Pán Bůh chtěl mít.

Budoucnost národa velmi závisí na matkách, které vychovávají nové pokolení, také Lea měla tuto nelehkou úlohu. Nakonec se musela starat nejen o své děti, ale o celou rodinu. Musela být dobrou vychovatelkou. Je zdravé, když se naše děti dostanou dál, než jsme byli my. Jenom růst může uspokojit naši duši, a ne úpadek. Co tedy dělat, aby to šlo s námi nahoru, ne z kopce? Jákob se svými syny se dostal dál, než byli jeho otcové. Stal se otcem dvanácti synů a všichni byli začleněni do Božího díla. To je velká věc. Předpokládáme, že tou kněžskou duší v jejich domácnosti byl otec – Jákob, a tak je to v pořádku podle Božího určení života. Ale myslíme si, že se takovým nemohl stát bez svých žen, a máme dojem, že zejména ne bez Ley. Ona mu nejvíce pomáhala. Muž není schopen takovou službu dobře vykonávat bez pomoci dobré ženy. „Učiním mu pomoc jemu rovnou.“ (Gn 2,18). Víme ze zkušenosti, že i dobří manželé, jestliže takovou pomoc ve svých manželkách nemají, své děti nevyhrají, tj. dobře je nevychovají. Žena je tou nejvydatnější pomocí při záchraně dětí.

Jak již jsme si řekli, ani Lea nebyla dokonalá. Nebyla anděl. Nebyla člověkem bez chyb. U jejích dětí se setkáváme s projevy smyslnosti. Ruben – Juda – Dína – to byly její děti, které mravně padly. Bylo to dědictví po rodičích. „V hříchu mě počala má matka,“ litoval se David, když padl podobně. To samé by mohly vyznat i Leiny děti. Na cestě mravnosti umí nejvíce vykonat žena – matka. Víme, že v Jákobově domě, ale i u naší Ley, se to neobešlo bez bolestných ran. Ale tou snad nejbolestnější ranou jejího života byl temný pád její jediné dcery Díny. Naši synové nám přinášejí mnoho starostí, naše dcery o nic méně. Vždy je to riziko, pustit dívku z domu, i Lea pustila svou Dínu. Víme, jak to dopadlo. Dína znamenala vážnou trhlinu v životě rodiny a bylo to důsledkem nedostatečné výchovy. Na pádu dcery nesla vinu i matka. Matky, na děti musíme dávat velký pozor, nejen na dívky, ale i na syny. Měl jsem možnost poznat jednu váženou rodinu, ve které však otázce mravnosti nebyl přikládán velký důraz. Krvácelo to tam z mnoha ran, až přišla do domu nevěsta, a ta byla solí. Tvář celé rodiny se postupně změnila. Tato nevěsta, potom matka, vychovávala šlechetné děti, které se staly vzorem a svědomím celému okolí.

Lea byla dobrou ženou, o tom nemůžeme pochybovat, protože bychom se dostali do rozporu s Bohem. Bůh ji povýšil, aby se stala pramatkou Pána Ježíše. Lea byla i mravně čistá, proč tedy měla mravně špatné děti? Můžeme usuzovat, že byla povahově trochu slabá, a proto výchovu svých dětí nevyhrála v plné míře. Vychovala nejen své děti, ale i další Jákobovy děti. A v žilách tohoto muže kolovala horká krev. Silná pohlavnost byla vždy znakem židovského národa. Projevuje se to i v Jákobově rodě a my v tom nesmíme vidět nějaké mínus, ale naopak plus životní vitality. Ale tyto síly byly v Božím národě mocně tlumené Božími zákony a skrze ně vypěstovaným svědomím - vrchol tohoto jevu později vidíme u Josefa v Egyptě. Lea měla na starosti děti, ve kterých působily tyto síly. Bylo to spojené s mnoha pády, ale v duchu pokání se cesty napřimovaly. Ve věci smyslnosti si nemůžeme nevšímat vrozených sklonů. Některé rody v sobě mají nadbytek těchto sil, ale tím by nemusely být ještě méně hodnotné. Tyto síly ale musíme dobře střežit, protože jestli se vymknou kontrole, všechno zpustoší. Matka má obvykle největší podíl na záchraně mravnosti. Nejzákladnějším problémem věřících rodin jsou děti. Z Jákobovy rodiny se zachovaly všechny. A předpokládáme, že velký podíl na této službě měla matka Lea. Z dvanácti synů se neztratil ani jeden. Pravda, především to musíme pokládat za zázrak Boží milosti, ale Bůh to neučinil bez nich a bez Ley.

Nechceme ji přechválit, protože ani Bible to nedělá. Ale jedno je jisté, že měla Boha na své straně. Náš Bůh je svatý, za žádných okolností nestojí na straně těch, kdo chtějí zůstávat v hříchu. Lea také v mnohém selhala, ale nesmíme zapomenout, že ještě neměla Bibli a neznala Golgotu. Ona si mnohé dovolila, co my už si dovolit nemůžeme. Ale její zápas, který nás možná v tom či onom pohoršuje, byl v podstatě slavnější a vítěznější, než jak ho vedeme my. Naše děti jsou i naší bídou a my s nimi též nejednou prohráváme. Usilujme o to, aby byly lepší a duchovně krásnější, než jsme my. Usilujme, aby nakonec to dobré v nás pohltilo všechnu tmu a nedostatky. I v našich dětských pokojích se perou dva světy, svět temnoty a světla. Dbejme, aby pšenice zadusila koukol, a ne naopak. Víme dobře, že o koukol se nemusíme starat, ten roste i bez pěstování a my ho musíme všemožně dusit, aby nezadusil dobré semeno a setbu.

Také Lea odešla cestou všech smrtelníků. Nevíme kdy, možná před Jákobovou cestou do Egypta. Jákob ji pochoval na rodinném hřbitově na poli Machpela (Gn 49,29-32). Bolavou ztrátu jejich syna Josefa i ona prožívala spolu s manželem. Byla v těchto těžkých chvílích pro Jákoba jedinou lidskou oporou. Starost o děti je stmelila. Odcházela ze světa bez toho, že by již měla s dětmi vše vyhrané. Synové při jejím pohřbu byli ještě tvrdí, neměli ducha pokání, ale Boží mlýny mlely jistě a připravovaly užitečnou mouku. Pravda, trvalo to ještě dlouho, než se synové srovnali. Ještě i na smrtelné posteli žehnající otec - Jákob - musel naříkat a volat po Božím spasení. Ale domníváme se, že oba rodiče, matka i otec, odcházeli ze života s vírou v srdci a s modlitbou v ústech, že nežili tady nadarmo a že Bůh milosti své spásné dílo v jejich rodě završil a ještě završí.

Závěrem ještě zbývá stručně se zmínit o problému, který nás rodiče také nezřídka pálí. Lea měla šest synů a jednu dceru. V Jákobově domě se rodili téměř samí synové. Víme, že to bylo Bohem určené. Jestli se narodí děvče, nebo chlapec, je v Boží ruce. Z historie víme, že Anna, Samuelova matka, se horlivě modlila za plod mužského pohlaví. Nejlepší je, když nám Pán daruje děti namíchané, ale v této věci se musíme spokojit s Božím předurčením. A rodiny, které mají zdánlivě to neštěstí, že se jim rodí jen samá děvčata, ať se snaží vychovat z nich statečné ženy a matky, které mnohdy více vyrovnávají nedostatky svého národa. V dějinách lidstva, ale i v dějinách spásy, mají ženy své slavné místo. K těmto slavným ženám patří i naše Lea. Její pravá velikost spočívá v tom, že byla zbožná. A žena, která se bojí Hospodina, ta bude chválena. (Př 31,30-31). Ó, kéž bychom sem mohli zařadit všechny naše ženy a matky, to je naším vroucím přáním.


Autor: Jozef Ondrej Markuš. Kapitola z knihy Biblické ženy Staré a Nové smlouvy, zkráceno. Původní název klapitoly: Lea, Lábanova starší dcera.