Logo banner
Vylití Ducha Svatého a probuzení


* * *

David Wilkerson: výzva

… Vidím, jak svět víc a víc proniká do církví a ovlivňuje církve, místo aby církve ovlivňovaly svět. Vidím, jak Boží dům je ovládán hudbou, vidím, jak v Božím domě vládne zábava; je to posedlost zábavou v Božím domě; a je to nenávist k napomínání a nenávist k nápravě … Avšak tohle už nikdo nechce slyšet…

Kam se z Božího domu vytratil zármutek? Co biblické pojmy jako utrpení ve službě? O nich se dnes v církvích nemluví. Dnešní zhýčkaná doba – a zhýčkaná církev – je vypudila pryč. Takže už o nich neslyšíme…

Ten vnitřní zármutek znamená extrémní bolest a lítost. Když jsou emoce tak zjitřené, až se stávají bolestí. Když prožíváš akutní a hlubokou vnitřní bolest nad stavem, ve kterém se nacházíš ty sám nebo ve kterém je tvé okolí. To je utrpení. To je skutečný zármutek a lítost. To je agónie Božího srdce.

Avšak dnes nám spíše záleží na naší náboženské mluvě či si zakládáme na výrocích o probuzení, avšak stali jsme se tak vlažnými!

Každá opravdová touha se rodí z hlubokého zármutku. Opravdová touha po Kristu přichází z ponoření, ze křtu do utrpení. Hledejte to v Písmu a najdete to. Pochopíte, že se to dělo vždy, když Bůh se rozhodl učinit obnovu a změnit nějakou situaci, kdy vše už bylo v troskách a kdy toužil sdílet své vlastní utrpení, způsobené tím, že viděl, co se děje jeho církvi a jeho lidu – a toužil nalézt modlícího se člověka, aby ho mohl uchopit a doslova ponořit, pokřtít do tohoto svého vlastního zármutku, aby s ním mohl sdílet svůj zármutek.

Můžeme to vidět v knize Nehemiáše: Jeruzalém je v troskách, a co s tím učiní Bůh? Jak zareaguje na tu situaci? Jak obnoví ty ruiny?

Přátelé, uvědomme si, že Nehemiáš nebyl kazatelem. Byl to muž zaměstnaný ve vysoké pozici. A byl to modlitebník. Bůh v něm nalezl člověka, který nebude mít jen své tělesné emoce, ne jen nějaké chvilkové veliké emocionální zapálení pro věc, které se zakrátko zas vytratí… Ne! Nehemiáš řekl: „Byl jsem zlomený a plakal jsem a rmoutil jsem se a postil jsem se … a pak jsem se začal modlit dnem i nocí!“

Proč ti ostatní lidé kolem něj, proč oni nepřinesli to řešení? Proč si Bůh nepoužil k obnově je? Proč nepřišli oni s tím Božím slovem? Protože v nich nebyla žádná bolest ani žal nad tou situací, žádný pláč ani žádné modlitby.

Podobně je tomu v dnešní době: Všechno je v troskách! Dotýkají se tě tahle slova? Záleží ti na tom? Záleží ti vůbec na tom, že Boží duchovní Jeruzalém – církev – je dnes doslova provdána za svět? Že se mrazivá bezcitnost rozšířila po celé zemi?

A ještě osobněji: záleží ti na Jeruzalému, který je v našich vlastních srdcích? Všude vidíme znamení zkázy, která pomalu vysává všechnu duchovní moc a zapálení. Už jsme tak slepí k vlažnosti! Jsme slepí k té podivné směsici – k tomu prolnutí církví se světem – které se nenápadně vplížilo do našich řad. A toto si přeje ďábel: odstavit tě z boje a zničit to v tobě, abys už více nebojoval na modlitbách, abys už před Bohem neplakal. Ďábel ti klidně dovolí vysedávat u televize, zatímco tvá rodina je na cestě do pekla…

Chci se tě zeptat: usvědčuje tě vůbec to, co tu dnes říkám? Je obrovský rozdíl mezi hlubokým zármutkem a jen „zájmem o něco“. Zájem znamená, že tě něco baví, že se o to zajímáš – nějaký projekt či nějaká angažovanost nebo péče o něco. Chtěl bych ti ale sdělit něco důležitého, co jsem se naučil za těch 50 let ve službě kazatele: jestliže se něco nenarodí z žalu, z hlubokého zármutku a lítosti – jestliže se to nenarodí z Ducha Svatého, kdy to, co vidíš a slyšíš, ty ruiny kolem, všechna ta zkáza všude kolem – kdy tě to přivede na kolena, přivede tě to do křtu soužením a zármutkem, kdy se začneš modlit a hledat Boha… Ano, vím, že to tak je... Ó, můj Bože, opravdu to vím? Ne do té doby, dokud nejsem úplně zoufalý ze stavu věcí kolem – dokud nejsem přemožen hlubokým zármutkem… Až teprve potom to opravdu vím a rozumím!

Podívejme se na všechny naše dnešní projekty a služby, na to, co dnes v církvích děláme. Kde jsou dnes učitelé nedělních škol, kteří by plakali a rmoutili se nad dětmi, o kterých vědí, že nerozumějí a neposlouchají a že jsou na cestě do pekla? Vždyť přece skutečný život modlitby začíná na místě zármutku. Až když jste ochotni své srdce vydat do modlitby, tehdy Bůh začne přicházet a začne se s vámi dělit o své vlastní srdce. A vaše srdce začne volat: Ó, Bože, lidé se rouhají tvému jménu! Duch Svatý je zesměšňován! Boží nepřítel přišel a zkouší tupit svědectví o Boží věrnosti! Je nutné něco udělat!

Ale nenastane žádná obnova, žádné rozvlažení a žádné probuzení, dokud Bohu nedovolíme, aby nás ještě jednou zlomil. Přátelé, začíná být hodně pozdě a začíná to být velmi vážné. Prosím neříkejte mi – neříkejte, že vám o něco opravdu jde, když jste schopni jen celé hodiny vysedávat u televizí nebo u internetu…

Pojďme se modlit: „Pane Bože, jsou zde někteří, kteří potřebují přijít ke tvému oltáři a vyznat: Pane, už nejsem to, co jsem býval. Nejsem tam, kde bych měl být. Už nemám tvoje srdce. Už nemám tvé modlitební břemeno. Chtěl jsem to jen mít snadné… Chtěl jsem hlavně být šťastný… Jenomže, můj Pane, opravdová radost – tvá skutečná radost přichází cestou přes hluboký zármutek. Nic, co pochází z těla, ti nepřinese radost. Nezajímá mě, kolik peněz… Nezajímá mě, jaký nový dům… Ne, není absolutně nic ve fyzickém světě, co by ti mohlo přinést opravdovou radost. Pouze to, co je učiněno skrze Ducha Svatého, když jsi mu poslušný a následuješ Pánovo srdce…“

Postav ochranný val kolem své rodiny, postav ochranný val kolem svého srdce – staň se silným a neústupným vůči Božímu nepříteli! Pane Bože, to je to, po čem toužíme!


Autor: David Wilkerson



* * *


Andělu církve v Laodiceji piš: Toto praví ten, jehož jméno jest Amen, svědek věrný a pravý, počátek stvoření Božího: Vím o tvých skutcích; nejsi studený ani horký. Kéž bys byl studený anebo horký! Ale že jsi vlažný, a nejsi horký ani studený, nesnesu tě v ústech. Vždyť říkáš: Jsem bohatý, mám všechno a nic už nepotřebuji! A nevíš, že jsi ubohý, bídný a politováníhodný, slepý a nahý. Radím ti, abys u mne nakoupil zlata ohněm přečištěného, a tak zbohatl; a bílý šat, aby ses oblékl a nebylo vidět tvou nahotu; a mast k potření očí, abys prohlédl. Já kárám a trestám ty, které miluji; vzpamatuj se tedy a čiň pokání. Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou. (Zj 3,14-17)



* * *

 

Dar slz



Je jeden dar, o který potřebujeme Pána v dnešní době žádat. Je to dar slz. Musíme se přiblížit k Bohu a nechat se jím používat hlubším způsobem než doposud.

Dar slz je víc než jen výsledek utrpení, která někdy zažíváme během života v tomto padlém světě. Dar slz pramení z bolesti a soucitu, které s lidmi prožívá Ježíš. On je náš Nejvyšší kněz a prožívá s námi všechny bolesti a trápení, kterými procházíme.

Potřebujeme cítit k Americe (České republice, Slovensku – pozn. překl.) stejné věci, které k ní cítí on. Potřebujeme vnímat, co on cítí k církvi. Potřebujeme cítit, co Bůh prožívá, když vidí, jak se dnes na zemi šíří hřích a nepravost.

Jestliže chceme vidět probuzení, potřebujeme mít slzy. Jestli nemáme slzy, je to tím, že naše srdce jsou vyschlá a tvrdá. Pane, dej nám slzy, abychom mohli spatřit probuzení!

V šestém žalmu David říká: Vyčerpán jsem nářkem, každé noci… Jak je to dlouho, co jsme ty nebo já proplakali celou noc? On dále říká: … smáčím svou podušku pláčem, skrápím slzami své lože. Zrak mi slábne hořem. Považovali jste Ježíše Krista za muže zármutku? On není znám jako muž smíchu. Není znám jako muž povrchního veselí. On je znám jako muž soucitu.

V dnešní době – na konci tohoto věku před druhým příchodem Ježíše Krista – bude nezbytné, aby se církev ztotožnila nejen s Kristovým nebeským povoláním, ale i s jeho cestami, jak to povolání naplnit. Ježíš Kristus je muž lítosti a soucitu. Mít účast na Kristových utrpeních je privilegium, a to, pokud to je nezbytné, až do bodu smrti.

Naše suché oči o nás říkají, že máme tvrdá a vyschlá srdce. Ale slzy ukazují, že srdce je měkké. Kde však dnes vidíme slzy? Žalm 56,9 říká: O mém vyhnanství si vedeš záznam. Ukládej si do měchu mé slzy. Což je ve svých záznamech nemáš? Věděli jste, že Bůh si naše slzy ukládá?

Znám teology, kteří jsou vyschlí jako troud. Jakkoliv emotivní je jejich kázání, nikdy neuroní ani slzu. Avšak jak chceš kázat evangelium – smrt Kristovu a vše, co se stalo na kříži – bez slz? Jestli se díváš na Syna Božího bez slz, které tvůj duchovní zrak ochraňují, staneš se slepým. Nestalo se to snad tolika teologům? Zabývají se Božím slovem, ale nikdy nepláčou. Nikdy neobměkčili svá srdce. Nikdy se ve svých srdcích Bohu opravdově nevydali.

Co když se věci mají takto: všichni jsme povoláni nejdříve přijmout Boží dar slz, než Pán rozhodne, že nám bude moci dát dar probuzení. Co byste dělali? Usilovali byste o ten dar? Hledali byste ho? Prosili byste o něj naléhavě? Jestliže opravdu chcete vidět probuzení, věřím, že to budete dělat.

Dokud situace není beznadějná, nepláčeme. Slzy nám netečou, dokud to není opravdu zoufalé. Nedochází nám, že už nastal čas zkusit slzy?! Příliš dlouho jsme v církvích dělali opak. Pojďme teď zkusit slzy.

Možná máme příliš mnoho „know how“ (vědět jak), ale je čas na „know Who“ (vědět Kdo). Kdo? Ježíš, muž soucitu. Vyzkoušejme tedy slzy. Říkám vám, že nebude žádný věhlas ani sklizeň, dokud nebudeme nejprve veřejně plakat. Vždyť celosvětově největší sklizeň duší mají ti, kdo nejvíce pláčou.

Služba před koncem tohoto věku si zaslouží vše, co máme. A bude stát všechno. Jsi připraven zaplatit cenu více slz, více modliteb a více orodování? Musím se přiznat: modlím se sice hodně, ale mnoho neoroduji. Avšak pokud je třeba, měl bych orodovat v modlitbách a přimlouvat se, dokud bych nevypustil duši! Nutně potřebujeme modlitbu a úpěnlivé orodování!

Potřebujeme se modlit, jako se modlil Ježíš, s úpěnlivým voláním a slzami. Ježíš za dnů svého pozemského života s hlasitým voláním a slzami obětoval modlitby a úpěnlivé prosby Bohu… (Žd 5,7)

Kde jsou dnes slzy? To je otázka, kterou si musíme klást. Opravdu známe Boží srdce? … vždyť ze srdce vychází život (Př 4,23). Nevychází ze strategických setkání, nevychází z plánování, nevychází z výborů, budovatelských výborů, misijních výborů, ne z malých a slabých modlitebních setkání, ale z orodování a hlubokých přímluvných modliteb s porodními bolestmi.

Přeji si, aby moje duše byla naplněna slzami a aby z mého nitra tekly proudy živých vod. Proudy, které zalijí símě. Samotné símě modliteb zmůže málo, dokud není skrápěno slzami, které mu dají vzrůst a připraví sklizeň.

Prosme Boha o dar slz. Očekávejme jej. Žádejme o něj a očekávejme jej. Domnívám se, že Pán říká: „Chci, aby moje církev přešla od hodování, zábavy a hraní si do půstů a modliteb, od smíchu k truchlení a potom od pláče ke sklizni.“ Od pláče ke sklizni! Vidíte, co bude následovat? Nejprve ale musíme přejít od smíchu k pláči. Mejdan už trval příliš dlouho. Nyní přišel čas změny.

Ó, vzpomeňme jen na proroky, jako byl třeba Jeremiáš. Modlil se, aby se z jeho očí staly studnice slz. Modlitba – přímluvná modlitba – je naší nejdůležitější prací. Kéž by sis to dobře zapamatoval: modlitba a úpěnlivé orodování je nejdůležitější práce křesťanů.

Boží hnutí, které přichází, nebude známé tím, že by lidé padali na záda a smáli se, ačkoli i to někdy může být dobré. Přicházející Boží hnutí bude známé lidmi, kteří budou padat na tvář a budou plakat, plakat a plakat. A Bůh bude oslaven, až mu církev vzdá čest a slávu – a stane se Jeho slávou.

Pane, chceme hledat tvoji tvář. Prosíme, pomoz nám být zlomenými. Chceme být víc naplněni Kristem. Toužíme cítit věci, které on cítí. Toužíme být naplněni soucitem k ubohým, chudým, osamělým, hladovým a trpícím. Pane, dej nám milost prožívat tvou lítost a soucit, zapřít sebe, vzít svůj kříž a následovat tě.


Autor: Paul Cain

* * *



Vylití Ducha Svatého a probuzení



Žijeme v době, kdy národy se odvracejí od Hospodina, od jeho pravdy a jeho nařízení víc než kdy v minulosti. V důsledku začínají přicházet spravedlivé Boží soudy, podobně jako tomu bylo v době Jeremiáše.

Předpokladem Boží milosti je pokání a odvrácení se od zlých cest. Například Ninive bylo jedno z nejzkaženějších měst v historii. Bůh je skrze proroka Jonáše varoval, že bude zničeno. Poté Ninive padlo na kolena a činili tam pokání všichni, od krále až po posledního poddaného. Bůh proto měl s Ninive slitování a město nezničil. Stalo se slovo Hospodinovo k Jonášovi podruhé: Vstaň, jdi do Ninive, toho velkého města, a provolávej v něm, co ti uložím. Jonáš tedy vstal a šel do Ninive, jak mu uložil Hospodin. Ninive bylo velmi veliké město, na tři dny cesty. Jonáš vešel do města, procházel jím jeden den a volal: Ještě čtyřicet dní, a Ninive bude vyvráceno. Ninivští uvěřili Bohu, vyhlásili půst a všichni si oblékli žíněné roucho, od největšího až po nejmenšího. Když se to dostalo k ninivskému králi, vstal ze svého trůnu, odložil svůj plášť, zahalil se do žíněného roucha a sedl si do popela. Potom dal v Ninive rozhlásit: Podle vůle krále a jeho velmožů! Lidé ani zvířata, skot ani brav ať nic neokusí, ať se nepasou a nepijí vodu. Ať se lidé i zvířata přikryjí žíněným rouchem, ať naléhavě volají k Bohu, ať se každý odvrátí od své zlé cesty a od násilí, které mu lpí na rukou. Kdo ví, možná se Bůh slituje a odvrátí od svého planoucího hněvu a nezahyneme. (Jn 3,1–9)

Přicházející Boží soudy je možné odvrátit jedině pokáním a zanecháním zlých cest. To však dnes bohužel moc nevidíme, naopak se národy odvracejí od Boha čím dál víc. Nenavrátily se k Bohu v dobách milosti, které Bůh stále znovu a znovu prodlužoval. Nyní tedy přišel čas, kdy se aspoň některé národy nebo jejich části navrátí k Bohu během spravedlivých Božích soudů, v dobách porodních bolestí, které přicházejí. Zároveň s porodními bolestmi má ale přijít i veliké a mocné vylití Ducha Svatého a probuzení, a o to musíme Boha žádat.



* * *