Logo banner
Jdeš si svou cestou?


Stává se někdy asi každému z nás, že si svůj život řídíme podle svého, aniž bychom se Boha ptali na jeho názor. Jdeme si tou svou cestou, kterou jsme si sami vymysleli, vysnili, naplánovali… Myslíme si, že všechno v pořádku, když najednou…


Když nás Bůh zastaví

… když nás najednou Pán Ježíš na té naší cestě zastaví. (Když se to stane, buďme za to velmi vděčni!) Setká se s námi – a my víme, že to je On – a promluví k nám: „Podívej a přemýšlej… Kam ses to dostal? Kde ses ocitl? Je tohle místo (událost, situace, vztah…), kam jsem tě chtěl dovést já?“

Vtom nám jakoby šupiny spadnou z očí a je nám jasné, jak to všechno je. Víme že odpověď na tu Pánovu otázku je „ne“. Dojde nám, že jsme zabloudili a sešli jsme z cesty, po které nás Bůh chtěl vést. (Možná jsme mysleli, že ta naše cesta je správná…, nebo že není „až tak špatná“, že by to Bohu muselo vadit…, nebo že Bůh „nic nenamítá“ a tudíž že nám to asi schvaluje…) Když k nám Ježíš promluví, vše nám najednou dojde a pochopíme, že všechno je jinak – víme, že jsme se ocitli úplně jinde, než jsme měli být.

Když se to stane, netrapme se tím, ale naopak: děkujme za to Bohu, radujme se a jásejme! To celé totiž znamená, že Bůh na nás nezapomněl, že mu nejsme lhostejní, že jsme stále jeho dětmi. (Ono je totiž mnohem horší, když se to nestane – když Bůh nezasáhne, když nás nechá, abychom po té naší špatné cestě pokračovali dál; to pak vede ke všelijakých koncům…)

Ale jak to, že Bůh nás někdy na té špatné cestě zastaví, a jindy ne? A pokud chceme, aby nás zastavoval a vždycky přesměrovával, když jdeme špatně, jak to zařídit? Můžeme to ovlivnit? Ano! Vždyť Ježíš slíbil: Proste – a bude vám dáno! Hledejte – a naleznete! O cokoliv budete žádat Otce v mém jménu, Otec vám dá.


Kdo je moudrý, žádá Boha, aby ho napomínal

Kdo je moudrý, žádá Boha, aby ho napomínal, kdykoliv je třeba. Aby ho vychovával, jako vychovává otec svého syna. Samozřejmě že v tu chvíli, když přijde Boží výchova, není nám to příjemné. Každá výchova svým způsobem bolí. Vždyť je psáno: Přísná výchova se ovšem v tu chvíli nikdy nezdá příjemná, nýbrž krušná, později však přináší ovoce pokoje a spravedlnost těm, kdo jí prošli (Žd 12,11). Uvědomme si, že když nás Bůh – tj. TEN, KDO NÁS MILUJE VÍC NEŽ KDOKOLIV JINÝ – napomíná a koriguje a třeba někdy i přísně vychovává, bude to pro nás každopádně VELMI DOBRÉ. Přinese nám to mnoho užitku.


Nečekat, až uděláme chyby, ale již předem žádat o Boží vedení

A tak vždy předem – dřív než bychom stihli udělat nějaké těžké chyby a nabrat zlý směr – žádejme Boha o jeho vedení. Není třeba nejdříve udělat nějaké strašné chyby, aby k nám Bůh mohl začít hovořit. On k nám chce mluvit už předem, ne až potom. Chce nám předem svítit na cestu a upozornit nás, kde je v cestě jaký rigol a kde se skrývá nějaká past, abychom se tomu všemu mohli vyhnout.

Je jasné, že některým chybám se nevyhneme. To nevadí, protože z každé chyby se zároveň něco naučíme, jde ale o to vyhnout se těžkým chybám a velkým přešlapům. Toho nás chce Bůh ušetřit a proto nás chce vést. Navíc On je dobrý pastýř a chce nás vést na dobré, úrodné pastviny – pokud ovšem budeme ochotni nechat se jím vést.


Náš vlastní plán, nebo Boží plán?

Neznamená to, že každý náš vlastní plán by musel být špatný. Bůh nás stvořil jako tvůrčí bytosti; jsme obdařeni nadáním a kreativitou; máme různá obdarování a talenty. Naše životy mají tedy být tvůrčími. Nezřídka se ale stává, že své schopnosti a hřivny investujeme úplně jinam, než bychom měli. Investujeme svůj čas, svůj talent nebo obecně svůj život do věcí, které nemají žádnou skutečnou hodnotu; někdy dokonce do věcí ničemných a zlých; nebo sice děláme „dobré“ věci, ale ignorujeme to, co je skutečně určené od Boha právě pro nás – to pravé, kam nás osobně Bůh vede a k čemu nás povolal.

Bůh nám říká: „Chci, abys dělal A.“

Ale my si zatvrzele vedeme svou: „Ne, já budu dělat B.“

Bůh znovu říká (a třeba nám to už řekl mnohokrát): „Jdi, a začni dělat A. Myslím to vážně.“

Ale my to dál ignorujeme a jdeme po cestě B.

Znáte to? Každý z nás to asi někdy prožil… Někdy třeba jen v malé věci, ale jindy ve věci závažné a se závažnými důsledky.


Ježíš přichází někdy nenápadně … ale tak, abychom měli šanci ho poznat

V evangeliu čteme, jak se vzkříšený Ježíš na cestě připojil ke dvěma učedníkům, kteří měli namířeno do Emauz. … dva z nich se ubírali do vsi jménem Emauzy … a rozmlouvali spolu o tom všem, co se událo. A jak to v řeči probírali, připojil se k nim sám Ježíš a šel s nimi. Ale něco jako by bránilo jejich očím ho poznat. (Lk 24,13–16)

Je zvláštní, že občas jako by nám něco bránilo, abychom byli schopni vidět ve svém životě pravdu; vidět věci takové, jaké skutečně jsou; vidět věci z Božího úhlu pohledu – Božíma očima. Neboť k tomu, abychom byli schopni vidět Božíma očima, potřebujeme zůstávat blízko Pánu.

Řekl jim: O čem to spolu cestou rozmlouváte? Oni zůstali stát plni zármutku. Jeden z nich … mu odpověděl: Ty jsi snad jediný z Jeruzaléma, kdo neví, co se tam v těchto dnech stalo! On se jich zeptal: A co to bylo? (Lk 24,17–19)

Když se nás Ježíš na něco ptá, není to proto, že by neznal odpověď. Ale chce upoutat naši pozornost a chce nám něco sdělit.

Oni mu odpověděli: Jak Ježíše Nazaretského, který byl prorok mocný slovem i skutkem před Bohem i přede vším lidem, naši velekněží a členové rady vydali, aby byl odsouzen na smrt, a ukřižovali ho. A my jsme doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael. Ale už je to dnes třetí den, co se to stalo. (Lk 24,19–21)

Pán Ježíš nás nejprve nechá, jako nechal tyto dva učedníky, vypovídat… Pak nám objasní, jak to s námi je. Pronikne do naší beznaděje, do našeho zklamání, do naší úzkosti. Pronikne i do naší pýchy a sebejistoty, se kterou jsme se pustili do realizace svých vlastních plánů, aniž bychom je chtěli nejdřív opravdově probrat se svým Pánem. Možná jsme jen chtěli, aby Bůh našim plánům požehnal … ale nečekali jsme už, jestli k nim dá souhlas, nebo jestli třeba nenavrhne nějaký jiný plán.

A on jim řekl: Jak jste nechápaví! To je vám tak zatěžko uvěřit všemu, co mluvili proroci? Což neměl Mesiáš to vše vytrpět a tak vejít do své slávy? Potom začal od Mojžíše a všech proroků a vykládal jim to, co se na něho vztahovalo ve všech částech Písma. (Lk 24,25–27)

Pak se to konečně stane! Konečně nám to všechno dojde…

… avšak tento proces obvykle nebývá tak rychlý jako při zmíněném setkání učedníků s Ježíšem na cestě do Emauz.

Než k nám Pán pronikne do našich různých stavů, v nichž se nacházíme, než mu dovolíme, aby zasvítil svou pravdou do našeho srdce a přesměroval nás, to někdy zabere určitý čas. Čím více jsme Boha zanedbávali a ignorovali jeho cesty, tím to může trvat déle a tím to může být těžší nebo někdy i bolestivější – než Bůh šmodrchanici našeho života rozmotá a rozuzluje, než uzdraví a zahojí naše rány, než nás dovede do svých obnovených a vzkříšených, do nových a dobrých plánů, které pro nás připravil.

Tu se jim otevřely oči a poznali ho; ale on zmizel jejich zrakům. Řekli si spolu: Což nám srdce nehořelo, když s námi na cestě mluvil Pán a otvíral nám Písma? A v tu hodinu vstali a vrátili se do Jeruzaléma; nalezli jedenáct učedníků a jejich druhy pohromadě. Ti jim řekli: Pán byl opravdu vzkříšen! (Lk 24,31–33)

Ježíš, pravdivá CESTA, změnil jejich cestu!

Už nespěchali do Emauz, ale šli tam, kam je poslal on. Stejně tak mění naše cesty dnes.

On je PRAVDA, která nás vysvobozuje od našich vlastních „pravd“, polopravd a všelijakých lží, kterými jsme ničili svůj život (a často i lidí kolem sebe).

On je ŽIVOTEM, který mění náš původně nesmyslný a našimi vlastními chybnými rozhodnutími zpackaný život, a dává mu konečně skutečný smysl, po kterém jsme v hloubi srdce vždycky toužili. Dává mu nový směr a jasnou naději do budoucna.


Podmínkou je ale ochotna k pokání – ochota ke změně

Ochotna k pokání – OCHOTA KE ZMĚNĚ. Odhodit staré skutky tmy a svoje svévolné cesty, a začít nově s Ježíšem. Můžeme se těšit na nádherné věci!

Ta změna nás ale bude i něco stát, nebude do zadarmo. Občas to bude i bolet. Pravdivý život totiž někdy bolí, protože v něm musíme umírat svým starým a zlým způsobům života, a přijmout Kristův způsob života. Mnoho věcí změnit, aby v nás mohl svou velikou láskou a mocí přebývat a jednat skrze nás vzkříšený, živý, mocný Bůh. Pokládejme svůj vlastní život pro Něj – aby On mohl žít skrze nás. Stát se, v určitém smyslu, ničím – tak aby On se v našich životech mohl stát vším.

Kdo k tomu bude ochoten, v jeho životě se stanou nádherné věci a Bůh si u něj učiní „svůj příbytek“, jak Ježíš slíbil každému, kdo ho miluje. Ježíš mu odpověděl: Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. (Jan 14,23)



*  *  *  *  *



Člověku se všechny jeho cesty zdají přímé, ale srdce zpytuje Hospodin. (Př 21,2) Člověku se všechny jeho cesty zdají ryzí, ale pohnutky zpytuje Hospodin. (Př 16,2)

Pán zkoumá všechno, i hlubiny Boží. (1. Kor 2,10) Pán, který zkoumá srdce. (Ř 8,27)

… vyjdou najevo věci skryté v (našem) srdci, takže padne(me) na kolena, pokoří(me) se před Bohem… (1. Kor 14,25)

Já Hospodin zpytuji srdce a zkoumám ledví. (Jr 17,10) Tehdy on vynese na světlo to, co je skryto ve tmě, a zjeví záměry srdcí. (1. Kor 4,5)

Obraťte se, když vám domlouvám. Hle, nechám na vás proudit svého Ducha, uvedu vám ve známost svá slova. (Př 1,23)

Svěř Hospodinu své počínání,
a tvé plány budou zajištěny. (Př 16,3)
Důvěřuj Hospodinu celým srdcem, na svou rozumnost nespoléhej.
Poznávej ho na všech svých cestách,
on sám napřímí tvé stezky. (Př 3,5–6)