Logo banner
Přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek (Jan 14,23)




Někdy se stalo asi každému z nás, že jsme si řídili svůj život jen podle svého, aniž bychom se ptali také Boha na jeho názor. A když si tak jdeme tou svou cestou, kterou jsme si sami vymysleli, vysnili či naplánovali…, myslíme si, že je všechno v pořádku, když najednou…


Když nás Bůh zastaví

… když nás Ježíš na té naší cestě najednou zastaví. Setká se s námi – a my víme, že to je On – a promluví k nám: „Podívej a přemýšlej… Kam ses to dostal? Kde ses ocitl? Je tohle místo (událost, situace, vztah…), kam jsem tě chtěl dovést já?“

Vtom nám jakoby šupiny spadnou z očí. Pochopíme, jak to všechno je a že odpověď na tu Pánovu otázku je „ne“. Dojde nám, že jsme zabloudili, sešli z cesty, po které nás Bůh chtěl vést. Možná jsme sice mysleli, že ta naše cesta je správná…, nebo že není „až tak špatná“, že by to Bohu muselo vadit…, nebo že Bůh „nic nenamítá“ a tudíž že nám to asi schvaluje… Ale když k nám Ježíš promluví, víme, že všechno je jinak.

Když se to stane, buďme za to vděčni. Můžeme z toho totiž pochopit, že Bohu na nás záleží. (Bylo by mnohem horší, kdyby nás nezastavil a nechal nás být.)


Kdo je moudrý, žádá Boha, aby ho napomínal

Kdo je moudrý, žádá Boha, aby ho napomínal a vychovával, jako vychovává otec svého syna. A jak bylo výše uvedeno, aby ho i zastavoval, když se vydá ve svém životě chybnou cestou.

Samozřejmě že ve chvíli, kdy Boží výchova přijde, nám to nemusí být příjemné. Každá výchova je svým způsobem nepříjemná a někdy může i bolet. Vždyť je psáno: Přísná výchova se ovšem v tu chvíli nikdy nezdá příjemná, nýbrž krušná, později však přináší ovoce pokoje a spravedlnost těm, kdo jí prošli (Žd 12,11). Avšak s vědomím, že nás vychovává Bůh, který nás miluje víc než kdokoliv jiný, s tím vědomím je všechno mnohem snazší; můžeme mít jistotu, že každá část jeho výchovy nám bude k užitku.


Nečekat, až uděláme chyby, ale předem žádat o Boží vedení

A tak vždy předem – dřív než bychom stihli udělat nějaké těžké chyby a nabrat zlý směr – žádejme Boha o jeho vedení. Není třeba nejdříve udělat nějaké strašné chyby, aby k nám Bůh mohl začít hovořit. On k nám chce mluvit už předem, ne až potom. Chce nám předem svítit na cestu a upozornit nás, kde je v cestě jaký rigol a kde se skrývá nějaká past, abychom se tomu mohli vyhnout.

Je jasné, že některým chybám se nevyhneme. To nevadí, protože z každé chyby se zároveň něco naučíme. Jde ale o to vyhnout se závažným chybám a velkým přešlapům, toho nás Bůh chce ušetřit. Proto nás chce vést. On je dobrý pastýř a chce nás vést na dobré, úrodné pastviny – pokud ovšem budeme ochotni nechat se jím vést.


Náš vlastní plán, nebo Boží plán?

Neznamená to, že každý náš vlastní plán by musel být špatný. Bůh nás stvořil jako tvůrčí bytosti; jsme obdařeni nadáním a kreativitou; máme různá obdarování a talenty. Naše životy mají tedy být tvůrčími. Nezřídka se ale stává, že své schopnosti a hřivny investujeme úplně jinam, než bychom měli. Investujeme svůj čas, svůj talent nebo obecně svůj život do věcí, které nemají žádnou skutečnou hodnotu; někdy dokonce do věcí ničemných a zlých; nebo sice děláme „dobré“ věci, ale jiné, než bychom měli; ignorujeme to, co je skutečně určené od Boha právě pro nás a k čemu nás povolal.

Bůh nám říká: „Chci, abys dělal A.“

Ale my si zatvrzele vedeme svou: „Ne, já budu dělat B.“

Bůh znovu říká (a třeba nám to už řekl mnohokrát): „Jdi, a začni dělat A. Myslím to vážně.“

My ho však nadále ignorujeme a jdeme po cestě B.

Znáte to? Asi každý z nás to někdy prožil… Někdy třeba jen v malé věci, ale jindy ve věci velmi závažné, se závažnými důsledky.


Ježíš přichází někdy nenápadně … ale tak, abychom měli šanci ho poznat

V evangeliu čteme, jak se vzkříšený Ježíš na cestě připojil ke dvěma učedníkům, kteří měli namířeno do Emauz. … dva z nich se ubírali do vsi jménem Emauzy … a rozmlouvali spolu o tom všem, co se událo. A jak to v řeči probírali, připojil se k nim sám Ježíš a šel s nimi. Ale něco jako by bránilo jejich očím ho poznat. (Lk 24,13–16)

Je zvláštní, že občas jako by nám něco bránilo, abychom byli schopni vidět ve svém životě pravdu; vidět věci takové, jaké skutečně jsou; vidět věci z Božího úhlu pohledu – Božíma očima. Neboť k tomu, abychom byli schopni vidět Božíma očima, potřebujeme zůstávat blízko Pánu.

Řekl jim: O čem to spolu cestou rozmlouváte? Oni zůstali stát plni zármutku. Jeden z nich … mu odpověděl: Ty jsi snad jediný z Jeruzaléma, kdo neví, co se tam v těchto dnech stalo! On se jich zeptal: A co to bylo? (Lk 24,17–19)

Když se nás Ježíš na něco ptá, není to proto, že by neznal odpověď. Ale chce upoutat naši pozornost a něco nám chce sdělit.

Oni mu odpověděli: Jak Ježíše Nazaretského, který byl prorok mocný slovem i skutkem před Bohem i přede vším lidem, naši velekněží a členové rady vydali, aby byl odsouzen na smrt, a ukřižovali ho. A my jsme doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael. Ale už je to dnes třetí den, co se to stalo. (Lk 24,19–21)

Pán Ježíš nás nejprve nechá, jako nechal tyto dva učedníky, vypovídat… Pak nám objasní, jak to s námi je. Pronikne do naší beznaděje, do našeho zklamání, do naší úzkosti. Pronikne i do naší pýchy a sebejistoty, se kterou jsme se pustili do realizace svých vlastních plánů, aniž bychom je chtěli nejdřív opravdově probrat se svým Pánem. Možná jsme jen chtěli, aby Bůh našim plánům požehnal … ale nečekali jsme už, jestli k nim dá souhlas, nebo jestli třeba nenavrhne nějaký jiný plán.

A on jim řekl: Jak jste nechápaví! To je vám tak zatěžko uvěřit všemu, co mluvili proroci? Což neměl Mesiáš to vše vytrpět a tak vejít do své slávy? Potom začal od Mojžíše a všech proroků a vykládal jim to, co se na něho vztahovalo ve všech částech Písma. (Lk 24,25–27)

Pak se to konečně stane! Konečně nám to všechno dojde… Avšak tento proces obvykle nebývá tak rychlý jako při zmíněném setkání učedníků s Ježíšem na cestě do Emauz. Než k nám Pán pronikne do našich různých stavů, v nichž se nacházíme, než mu dovolíme, aby zasvítil svou pravdou do našeho srdce a přesměroval nás, to někdy zabere určitý čas. Čím více jsme Boha zanedbávali a ignorovali jeho cesty, tím to může trvat déle a tím to může být těžší nebo někdy i bolestivější – než Bůh šmodrchanici našeho života rozmotá a rozuzluje, než uzdraví a zahojí naše rány, než nás dovede do svých obnovených a vzkříšených, do nových a dobrých plánů, které pro nás připravil.

Tu se jim otevřely oči a poznali ho; ale on zmizel jejich zrakům. Řekli si spolu: Což nám srdce nehořelo, když s námi na cestě mluvil Pán a otvíral nám Písma? A v tu hodinu vstali a vrátili se do Jeruzaléma; nalezli jedenáct učedníků a jejich druhy pohromadě. Ti jim řekli: Pán byl opravdu vzkříšen! (Lk 24,31–33)

Ježíš, pravdivá CESTA, změnil jejich cestu!

Už nespěchali do Emauz, ale šli tam, kam je poslal on. Stejně tak mění naše cesty dnes.

On je PRAVDA, která nás vysvobozuje od našich vlastních „pravd“, polopravd a všelijakých lží, kterými jsme ničili svůj život (a často i lidí kolem sebe).

On je ŽIVOTEM, který mění náš původně nesmyslný a našimi vlastními chybnými rozhodnutími zpackaný život, a dává mu konečně skutečný smysl, po kterém jsme v hloubi srdce vždycky toužili. Dává mu nový směr a jasnou naději do budoucna.


Podmínkou je ale ochotna k pokání – ochota ke změně

Ochotna k pokání – OCHOTA KE ZMĚNĚ. Odhodit staré skutky tmy a svoje svévolné cesty, a začít nově s Ježíšem. Můžeme se těšit na nádherné věci!

Ta změna nás ale bude i něco stát, nebude do zadarmo. Občas to bude i bolet. Pravdivý život totiž někdy bolí, protože v něm musíme umírat svým starým a zlým způsobům života, a přijmout Kristův způsob života. Mnoho věcí změnit, aby v nás mohl svou velikou láskou a mocí přebývat a jednat skrze nás vzkříšený, živý, mocný Bůh. Pokládejme svůj vlastní život pro Něj, aby On mohl žít skrze nás. Stát se, v určitém smyslu, ničím – tak aby On se v našich životech mohl stát vším.

Kdo k tomu bude ochoten, v jeho životě se stanou nádherné věci a Bůh si u něj učiní „svůj příbytek“, jak Ježíš slíbil každému, kdo ho miluje. Ježíš mu odpověděl: Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. (Jan 14,23)



*  *  *


Člověku se všechny jeho cesty zdají přímé, ale srdce zpytuje Hospodin. (Př 21,2) Člověku se všechny jeho cesty zdají ryzí, ale pohnutky zpytuje Hospodin. (Př 16,2)

Pán zkoumá všechno, i hlubiny Boží. (1. Kor 2,10) Pán, který zkoumá srdce. (Ř 8,27)

… vyjdou najevo věci skryté v (našem) srdci, takže padne(me) na kolena, pokoří(me) se před Bohem… (1. Kor 14,25)

Já Hospodin zpytuji srdce a zkoumám ledví. (Jr 17,10) Tehdy on vynese na světlo to, co je skryto ve tmě, a zjeví záměry srdcí. (1. Kor 4,5)

Obraťte se, když vám domlouvám. Hle, nechám na vás proudit svého Ducha, uvedu vám ve známost svá slova. (Př 1,23)

Svěř Hospodinu své počínání,
a tvé plány budou zajištěny. (Př 16,3)
Důvěřuj Hospodinu celým srdcem, na svou rozumnost nespoléhej.
Poznávej ho na všech svých cestách,
on sám napřímí tvé stezky. (Př 3,5–6)


*  *  *