Logo banner
Jednota křesťanů



V jednotlivých křesťanských církvích nacházíme všelijaké rozdíly v názorech na různé aspekty víry a křesťanského života. Některé rozdíly se zdají být malicherné, jiné mohou být docela zásadní. Přesto Bible říká, že KŘESŤANSKÁ VÍRA je jen JEDNA: Je jen JEDNA VÍRA, JEDEN KŘEST, JEDEN BŮH A OTEC NÁS VŠECH.

Všechny křesťanské církve mají totiž JEDEN STEJNÝ ZÁKLAD: tím je živý Ježíš Kristus a Boží slovo – Bible. Neboť je psáno: Nikdo totiž nemůže položit jiný základ než ten, který už je položen, a to je Ježíš Kristus. (1 Kor 3,11)

STEJNÝ ZÁKLAD určuje STEJNOU PODSTATU křesťanských církví. Dílčí rozdíly a odlišnosti (přestože někdy nemusí být snadné se s nimi vyrovnat) mohou naopak přispívat k rozmanitosti Božího lidu a také ukazují na RŮZNÁ OBDAROVÁNÍ A POVOLÁNÍ K RŮZNÉMU TYPU SLUŽBY U JEDNOTLIVÝCH CÍRKVÍ / KŘESŤANSKÝCH SBORŮ / SPOLEČENSTVÍ VĚŘÍCÍCH. Všechny církve tak mohou společně obsáhnout celou potřebnou šíři služby v národě a mohou tak v plnosti zvěstovat spásu a nabídku věčného života v Nebi všem, kdo v Pána Ježíše uvěří. To, co by jedna křesťanská denominace sama nikdy nedokázala, mohou naplnit všechny církve společně.

Některé spory mezi církvemi ovšem vznikají nesprávným výkladem nebo nevhodnou aplikací určitých částí Božího slova. A zde se samozřejmě nabízí otázka, kterou si oprávněně kladou mnozí nevěřící, ale často i křesťané: Když vidíme v církvích tolik rozdílů, čemu vlastně věřit? Do jaké míry jsou jednotlivé církve pravdivé, správné, pravé? A naopak: Do jaké míry se od Boží pravdy a Božích plánů odchýlily?

Křesťan bývá přesvědčen, že právě ta jeho církev, právě ten jeho křesťanský sbor je „o něco správnější“, bližší pravdě než církve jiné. Kdyby si to nemyslel, šel by jistě jinam – vždyť možností je celá řada. Určitý patriotismus ve vztahu ke své církvi je tedy pochopitelný. Zároveň je třeba mít na paměti, že tak jako pro nás je snadné vidět chyby (ať již skutečné, či domnělé) u ostatních církví, stejně to platí i opačně. Snáze vždy vidíme chyby u druhých než u sebe…

Žádná církev není dokonalá a každá má své chyby. Zde na zemi nedosahujeme ještě dokonalosti; přesto bychom měli usilovat, aby náš život byl v Božích očích takovým, jakým ho Bůh chce mít. To samozřejmě platí pro náš osobní život, ale stejně i pro celé církve. Jednoho dne Bůh bude spravedlivě hodnotit a soudit podle svého Slova úplně všechno, co se kdy na zemi odehrálo. Ježíš řekl: Kdo mne odmítá a nepřijímá moje slova, má, kdo by jej soudil: Slovo, které jsem mluvil, to jej bude soudit v poslední den. Neboť jsem nemluvil sám ze sebe, ale Otec, který mě poslal, přikázal mi, jak mám mluvit a co říci. (J 12 48–49)

Mnozí se považují za křesťany, ale bývá velký rozdíl v tom, jak pravdivě a upřímně žijí svůj život a vztah s Bohem. Totéž platí pro celé církve: liší se v tom, JAK PRAVDIVĚ UČÍ BOŽÍ SLOVO A ŽIJÍ ČI NEŽIJÍ PODLE NĚJ. JAKÝ JE JEJICH VZTAH S BOHEM A JAK OPRAVDOVĚ ZVĚSTUJÍ EVANGELIUM HYNOUCÍMU SVĚTU. Dnes není úkolem ostatních (církví či jednotlivců) to všechno posoudit; každý je před Bohem odpovědný především za svůj vlastní život a službu, kterou mu Bůh svěřil, ale také spoluodpovědný za svůj křesťanský sbor/církev.

Apoštol Pavel píše, že dílo každého člověka – a stejně tak každé církve / sboru / křesťanské denominace – bude nakonec zjeveno a bude Bohem spravedlivě souzeno. … a tak nic neznamená ten, kdo sází, ani kdo zalévá, nýbrž Bůh, který dává vzrůst. Kdo sází a kdo zalévá, patří k sobě, ale každý podle vlastní práce obdrží svou odměnu. Jsme spolupracovníci na Božím díle ... Každý ať dává pozor, jak na tom základu staví. Nikdo totiž nemůže položit jiný základ než ten, který už je položen, a to je Ježíš Kristus. Zda někdo na tomto základu staví ze zlata, stříbra, drahého kamení, či ze dřeva, trávy, slámy – dílo každého vyjde najevo. Ukáže je onen den, neboť se zjeví v ohni; a oheň vyzkouší, jaké je dílo každého člověka. Když jeho dílo vydrží, dostane odměnu. Když mu dílo shoří, utrpí škodu; sám bude sice zachráněn, ale projde ohněm. (1 Kor 3,7–15)

Když Boží slovo říká „když dílo vydrží“, nemyslí tím jen z pozemského hlediska a v pozemském čase, ale především, že vydrží z hlediska věčnosti. A tím „zlatem, stříbrem, drahým kamením“ se pochopitelně nemyslí pozemské bohatství, protože to věčnou hodnotu nemá a do Nebe si je s sebou nevezmeme. Mnohé křesťanské aktivity / služby / sbory / církve / misie atd., které trvaly na zemi třeba jen krátký čas a pak zanikly, vykonaly kus dobrého díla a jsou před Bohem v Nebi navždy jako to „zlato, stříbro a drahé kamení“. Avšak jiné mnohé, které trvaly třeba po celé generace, mohou být jen tou „trávou a slámou“, přestože zde v lidských očích byly slavné. Ony se totiž píší dvě historie. Jedna je ta naše běžná, tak jak ji známe zde na zemi. Ta bývá pravdivá jen částečně, a mnohdy vůbec ne… Ta druhá historie se píše v Nebi. To je historie, tak jak ji vidí Bůh, tj. historie z pohledu Nebe. A tak co je slavné zde na zemi, mnohdy nebývá slavné v Nebi… A to, co je na zemi neslavné nebo dokonce čím mnozí pohrdají, to může být slavné v Božích očích a nakonec to Bůh v Nebi poctí velikou věčnou odměnou. Proto Ježíš řekl: MNOZÍ PRVNÍ BUDOU POSLEDNÍ, A POSLEDNÍ PRVNÍ.

Ježíš řekl: To je mé přikázání, abyste se milovali navzájem, jako jsem já miloval vás. (J 15,12) Dokonce máme milovat své nepřátele; o co více bratry a sestry z jiných církví. A to přesto, že s nimi nemusíme ve všem souhlasit. Pokud žijí v hříchu, máme je napomenout podle Božího slova. Jestliže se odchýlili od pravdy, máme jim přinést čistou Boží Pravdu. Přesto jsou oni sami před Bohem odpovědni za svůj život / za svou církev / za svou službu.

Bůh dává své požehnání tam, kde křesťané vytvářejí jednotu napříč křesťanskými církvemi. NE JEDNOTU LIDSKOU, ANI POLITICKOU, ALE BOŽÍ – VYPŮSOBENOU A VEDENOU DUCHEM SVATÝM. Jednotu těch, kdo dali svůj život Bohu a chtějí následovat Beránka, kamkoliv jde. To neznamená umělé spojení různých církví do jedné. Vždyť Kristova církev už je jen jedna – a skládá se ze všech křesťanských církví a sborů po celém světě, z těch, kde lidé opravdově milují Pána Ježíše a následují ho celým svým srdcem. Jde tedy o schopnost s láskou spolupracovat a vážit si bratrů a sester v každé církvi, v každém sboru, kde věří v Ježíše Krista, který byl ukřižován za nás a vstal pro nás z mrtvých, aby nám odpustil hříchy a dal nám věčný život v Nebi.

Nemusíme se s bratrem/sestrou z jiné církve shodnout ve všem (mnohdy to ani nejde). Přesto to nejdůležitější máme společné – Pána a Spasitele. Spolu můžeme v modlitbách přicházet k našemu společnému Bohu Otci. Můžeme společně ve chválách uctívat Pána Ježíše Krista. Můžeme se spojit v mnoha aktivitách a zvěstovat ztracenému světu evangelium, tj. pokání a odpuštění hříchů – tak aby všichni mohli uvěřit v Boha a aby získali Nebe. Tam udílí Hospodin své požehnání, život navěky. (Ž 133,3) I ta „nejobyčejnější“ církev či sbor, kde lidé milují Pána Ježíše, je pro Boha vzácným pokladem. I ten „nejobyčejnější“ věřící, který miluje Pána, je jeho drahou ovečkou, přestože jím ostatní křesťané možná pohrdají nebo ho považují za toho nejmenšího a posledního… Nikdy nezapomínejme, že MNOZÍ první budou poslední, a poslední budou první. Kdybychom si to stále uvědomovali, žili bychom svůj pozemský život úplně jinak…

O těch, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali, řekl Ježíš toto podobenství: Dva muži vstoupili do chrámu, aby se modlili; jeden byl farizeus, druhý celník. … Avšak celník stál docela vzadu a neodvážil se ani oči k nebi pozdvihnout; bil se do prsou a říkal: Bože, buď milostiv mně hříšnému. Pravím vám, že ten celník se vrátil ospravedlněn do svého domu, ne však farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen. (L 18,9–14)

Duchovní jednotu ale není možné budovat s lidmi, kteří patří k jiným náboženstvím a k sektám, protože Ježíš řekl, že On je tou jedinou cestou k Bohu Otci: Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. (J 14,6) Proto křesťan nemůže vytvářet duchovní jednotu s lidmi z jiných náboženství, jako jsou muslimové, buddhisté, hinduisté apod. Rovněž není možné vytvářet duchovní jednotu s některými náboženskými skupinami nebo sektami, jako jsou např. svědkové Jehovovi, hnutí Grálu, Hare Krišna, reikisté, mormoni, scientologové, svobodní zednáři, moonisté, satanisté, astrologové apod. Ani s lidmi, kteří se zabývají černou nebo bílou magií nebo jakýmikoliv formami okultismu a spiritismu, kteří se zabývají psychotronikou, New Age, čarováním, transcendentální meditací apod. Pokud jde o lidi jiných náboženství (muslimové, buddhisté, hinduisté…), můžeme s nimi sice vycházet dobře a žít s nimi v míru (tedy pokud to záleží na nás), ale budovat s nimi duchovní jednotu by znamenalo zapírat Krista. Neboť Pán Ježíš jasně řekl, že naším úkolem a posláním je ZVĚSTOVAT JIM EVANGELIUM: Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření. Kdo uvěří a přijme křest, bude spasen; kdo však neuvěří, bude odsouzen. (Mk 16,15–16)