Logo banner
Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky



Možná by se dnešní doba mohla jmenovat „doba automobilová“. Každý má své auto a každého zajímají nová a větší a rychlejší a bezpečnější, případně elektrická a další auta… Každý se chce dopravit na místo určení pohodlněji a samozřejmě jak jinak než vlastním autem… A tak se ocitá v centru zájmu vše, co s tím nějak souvisí, zejména nové silnice a dálnice a obchvaty kolem měst.

Možná v tom ale můžeme vidět i určitou symboliku s něčím mnohem důležitějším.

Před dvěma tisíci lety Jan Křtitel kázal o přicházejícím Božím království takto: HLAS VOLAJÍCÍHO NA POUŠTI: PŘIPRAVTE CESTU PÁNĚ, VYROVNEJTE MU STEZKY! (Mt 3,3) Přicházel k němu celý Jeruzalém, Judsko, mnozí z okolí Jordánu i ze vzdálených končin izraelské země, vyznávali své hříchy a nechávali se křtít. Pokáním připravovali svá srdce na setkání s Mesiášem.

Budování takové dálnice je nesnadným  úkolem. Mnoho tun materiálu se musí přemístit. Skály se musí rozbít. Řeky se musejí překlenout mosty. Vysuší se mokřiny a bažiny, zmizí vysoké kopce a údolí budou vyvýšena… Přesně tak i příprava cesty v našich srdcích: tam se také musejí „přemístit mnohé tuny materiálu“, mnohé skály v lidských srdcích musejí být rozbity, aby na jejich místo mohla přijít Boží láska. Mnoho údolí musí být vyvýšeno a pýcha lidských v srdcích bude snížena.

Bůh miluje každého člověku. Jeho láska ale k lidem nepřichází automaticky. Aby mohla přijít, Bůh od nás něco potřebuje. Aby mu člověk otevřel své srdce, dobrovolně, z vlastní vůle. Aby odstranil ze svého srdce překážky. Překážky, které jeho lásce brání, aby mohla přijít, aby ho mohla milovat, aby mohla změnit jeho život.

Je to jako při té stavbě dálnic. Překážky jsou zátarasem bránícím Boží přímé cestě k nám. Když je srdce zatvrzelé a plné hořkosti a neodpuštění a zranění a zmatků, takovému srdci se nedostává Božích zaslíbení, přestože Bůh je touží člověku darovat.

Naštěstí Bůh se od nás neodvrací, ani když mu zpočátku vzdorujme a zdráháme se. On na nás čeká. Zároveň nás ale znovu a znovu vybízí a volá nás. Touží, abychom odpustili a činili pokání, aby nás  mohl zahrnout svou milostí a dobrotou, aby nás mohl zachránit. Chce nám zjevit svou velikou lásku, svou obrovskou uzdravující a proměňující moc.

Každá propast bude zasypána, hory i pahorky budou srovnány!

Co je křivé, bude přímé, hrbolaté cesty budou rovné!

A každý tvor uzří spasení Boží! (Lk 3,5–6)

Bůh nás povzbuzuje, abychom také se svými nejskrytějšími touhami a potřebami předstoupili před něj. Chce, abychom mu to všechno řekli, všechno mu vložili do rukou, s vírou, že On je schopen se o vše postarat. On ví o každé naší touze a dokonale zná naše srdce. Má spočtené i všechny naše slzy, slyšel každou naši modlitbu, nemáme se tedy ničeho bát!

Stejně tak v časech svých nejtěžších zápasů a zkoušek běž rychle k němu! NEUTÍKEJ OD NĚJ A NEBOJ SE. A když zhřešíš, BĚŽ K NĚMU JEŠTĚ RYCHLEJI, neschovávej se před ním!

Bohu je milé, když uznáme svou závislost na něm. On pochopí naše zranění a vezme vše pod svou kontrolu. S úžasem pak zjistíme, kým On pro nás doopravdy je a že převyšuje naše myšlení a očekávání víc, než jsme vůbec schopni pochopit. On je náš MILUJÍCÍ OTEC. Touží, aby každá překážka mezi námi a jím byla co nejdříve odstraněna. Mohli bychom snad takovou pomoc odmítnout?

Představme si rozbouřené moře a na něm malou lodičku. Obrovské vlny s ní cloumají sem a tam, proudy temných vod se přes ni s duněním valí. Po nerovném zápase je nakonec slyšet skřípění a praskot dřeva, když mocné vlny prorážejí křehký trup loďky a dokončují dílo zkázy. Plavidlo se převrací a potápí. Ve zpěněných vlnách tam zůstaly jen dvě míhající se lidské paže, to slabý člověk se zoufale rve s živlem a z posledních sil bojuje o život. Zbývá mu ještě nějaká naděje? V nejkritičtější chvíli se přiblíží veliká loď. Námořníci hází tonoucímu lano. A teď si představme: odmítne ten zoufalec nabízenou pomoc? Hmatá už po lanu, už se téměř drží, lano má už téměř v rukou. Odmítne pomoc? Pokud pomoc odmítne, bude šílencem a bláznem, protože další pomoc už nepřijde.

A přece, co se nám zdá být bláznovstvím, je historií i mnoha našich vlastních zápasů a pádů. Možná jsme v bouři života klesli až na samé zoufalé dno, když kalné vody běsnícího moře chtěly utopit naši duši a zahubit náš život. Vtom se k nám kdosi blíží, aby nám pomohl. Je to živý Bůh, je to sám Ježíš, který k nám přichází a zachraňuje. Avšak kolikrát jsi jej přesto už odmítl?! A pak ti teprve začalo docházet, kolika bolestí jsi mohl být ušetřen a kolik trápení sis přivodil zbytečně … jen kdybys tenkrát byl ochoten poslechnout!

UROVNEJME CHODNÍKY NA CESTĚ DO SVÝCH SRDCÍ, TAK ABY ON MOHL BÝT NÁŠ A MY JEHO. VŽDYŤ KDO MU PATŘÍ, TEN UŽ NECHODÍ V TEMNOTĚ, ALE MÁ SVĚTLO ŽIVOTA, MÁ KRISTA.

Ježíš k nim znovu promluvil a řekl: Já jsem světlo světa; kdo mne následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života. (J 8,12) Ano, učiním cestu na poušti a řeky na pustinách. (Iz 43,19)

Po dvou tisících let se opět –
a na mnoha místech –
začíná rozléhat hlasité volání:

PŘIPRAVTE CESTU PÁNĚ! VYROVNEJTE MU STEZKY!
PÁN PŘICHÁZÍ, JEHO NÁVRAT JE BLÍZKO – PŘIPRAVTE MU CESTU!
POPRVÉ PŘIŠEL JAKO POKORNÝ BERÁNEK, PODRUHÉ VŠAK PŘIJDE
JAKO KRÁL VŠECH KRÁLŮ A PÁN VŠECH PÁNŮ,
JAKO SPRAVEDLIVÝ SOUDCE VŠECH NÁRODŮ.


T. Z.