Logo banner
Nebáť sa plakať / radosť Hospodinova bude vašou silou



Povinné úsměvy dnešní doby

Dnešní svět je velmi zvláštní a podivný. Je fascinující i odpudivý zároveň. Na jednu stranu se tento svět honosí gigantickou průmyslovou revolucí, ohromující expanzí vědy a techniky, bezprecedentním nárůstem nových technologií. Na druhou stranu je to svět plný bolesti a trápení. Svět plný nepokojů a válek, katastrof a nemocí. Svět se spoustou bídy a dokonce s hladomory na mnoha místech. Zemětřesení kontinentů a zemětřesení finančních trhů třesou jistotami moderní civilizace.

Tato civilizace, opojena svým expandujícím bohatstvím a úspěchy titánského vzestupu, tančí a křepčí v bujarém veselí, chechtá se a sebevědomě, pyšně se nadýmá. Avšak hluk bujarých oslav se hořce prolíná se zoufalým křikem zoufalého pádu do beznaděje statisíců a milionů nešťastných a trpících. Oba zvuky se mísí, narážejí do sebe a střetávají se, v burácejících vlnách otřásají mohutnou budovou honosné, avšak velmi chatrné a velmi nemocné civilizace. Vzestup a pád, extáze a propad do beznaděje, bohatství a bída…

Svět si zatím nechce přiznat svůj zoufalý stav. Nechce si připustit svou křehkost a zranitelnost, nechce vědět o své nemoci. Nechce vědět o své hluboké, hnisavé, zanícené ráně.

A co především: nechce si přiznat, že ta nemoc se bez Krista nikdy nezahojí.

A tak valčík na palubě Titaniku prozatím pokračuje dál…


Titanik – dnešní svět

Titanik – dnešní svět – navíc od každého pasažéra vyžaduje, aby se mu bezpodmínečně přizpůsobil a hrál jeho hru. Od pasažérů se vyžaduje stálé veselí! Na každého se musíš usmívat! Ranní nástup vždy s dobrou náladou! Povinně laškovat a flirtovat s ostatními! Co nejčastěji prohodit nějaký oplzlý či aspoň dvojsmyslný vtip! Nebo se takovým řečem aspoň povinně zasmát … to svět vyžaduje.

Ten, kdo se Titaniku nepřizpůsobuje, kdo chce zůstat od té špíny čistý, toho Titanik nemá rád. Troufneš si říci Titaniku NE? Jen to zkus, a nebude tě mít rád. Titanik nesnáší ty, kdo jsou moc vážní nebo zamyšlení nebo dokonce smutní. Titanik totiž neví, že jsou smutní právě z něj – z toho, JAKÝ Titanik je.

Titanik nenávidí ty, kdo si dovolí na tu špínu a přetvářku poukázat. Takovým lidem rychle přilípne na záda nálepku „nespolečenský“ a „nezábavný“ nebo prostě „divný“… Kdo se nepřizpůsobuje tahu většiny, dostane rychle od ostatních pocítit, aby si dal bacha, protože se ocitá na indexu nežádoucích.

A tak téměř všichni – protože je to mnohem snazší a aby nebyli považováni za potížisty a nevyčnívali moc z davu – ze strachu ohýbají hřbet a povinně laškují a flirtují a chechtají se, jak je od nich vyžadováno. Přestože je jim to protivné a přestože svědomí v nich křičí na poplach. Oni v sobě svědomí přiškrtí a přidusí, a pokračují dál ve veselé jízdě na Titaniku.


Často i v církvích…

Dnes bohužel často i v církvích vidíme takovou přetvářku a vytváření falešné atmosféry povinných úsměvů.

Avšak co by na to asi řekl Ježíš…

Možná by řekl: Lidé dvojí tváře, na co si to hrajete?! A možná by použil mnohem tvrdší slova, která můžeme číst v evangeliích.

Úsměv a radost a dobrá nálada – to vše samozřejmě má své místo, to nikdo nezpochybňuje. Avšak není to ještě všechno a ani to nemusí být vždy.

Protože své místo má i vážnost. Své místo má i zarmoucení. Své místo má i smutek … protože, obzvlášť v dnešní době, JE nad čím se rmoutit, více než kdy dřív. Titanik se totiž potápí, zatímco lidé o tom buď ještě nevědí, nebo sice vědí, ale tváří se, jako by se nic nedělo.

A své místo mají i slzy … protože v dnešní době, víc než kdy dříve, JE nad čím plakat!


Dvě radosti

Ony jsou totiž ve skutečnosti DVĚ radosti. Ta první je čistá a Boží. Ta druhá, to je radost tohoto světa: svět se chechtá, křepčí, flirtuje a posmívá, vlci vyjí s vlky…

Pravda je taková, že jsou dvě radosti, a ty jsou vzájemnými nepřáteli: protože ta první směřuje nahoru, ta druhá dolů. Mnozí je ani nerozeznají. Jiní je sice poznají, ale čisté, Boží věci po ně neznamenají tolik, aby kvůli nim byli ochotni změnit svůj život. A tak dál budou křepčit s potápějícím se Titanikem, protože ta široká cesta je pohodlnější – z kopce dolů to jde skoro samo a bez námahy.

Naopak úzká cesta někdy bolí. Jít strmě do kopce, to je často námaha. Jít přes výmoly a kameny, jít v lijáku i horku, jít za každého počasí. Ta úzká cesta je ale cestou Boží a vede k ŽIVOTU, ke SKUTEČNÉMU ŽIVOTU. Protože právě na té cestě je s námi Ježíš – zdroj skutečného života a pravého požehnání. Na té cestě je s námi HOSPODINOVA RADOST, jeho síla a jeho moc. On je zdroj – nevyčerpatelný zdroj. Hospodin, tvůj Bůh, je uprostřed tebe, bohatýr, který zachraňuje, raduje se z tebe a veselí, láskou umlká a opět nad tebou jásá a plesá. (Sf 3,17) … vždyť Hospodinova radost bude vaší silou! (Neh 8,10)


Blahoslavení plačící

Blahoslavení plačící! Tohle je jeden ze základních a zásadních Ježíšových výroků – je totiž součástí Kázání na hoře. Blahoslavení plačící (lkající), neboť oni budou potěšeni. (Mt 5,4) Slovo blahoslavený znamená Bohem obdarovaný, šťastný a požehnaný. Tento pláč – pláč blahoslavenství totiž přináší do našeho srdce Boží blízkost, požehnání a osvobození.

Pláč vyvěrající z bolesti našeho srdce ve složitých situacích, kterými procházíme. V situacích, které jsou pro nás velmi těžké. Bolest, ať již akutní nebo dlouhodobá, v nás vyvolá pláč, což je zcela přirozené. Zadržovat nahromaděnou bolest a neuvolnit ji v pláči může být pro člověka až zničující; dokonce i nevěřící psychologové mluví o nutnosti uvolnit nahromaděné emoce v pláči … a mnohem dříve před nimi o tom psala už Bible.

Během pozemského života zakoušíme nejen příjemné zkušenosti, ale někdy i těžké a bolestivé věci. Důvod? Protože od Adamova pádu je tento svět padlým světem, světem „poznání dobra i zla“ – můžeme zde proto kromě dobrých věcí zažívat i bolest. Teprve až jednou v Nebi … Bůh setře každou slzu z našich očí a bolest tam už nebude. (Zj 21,4) Do té doby jsme tady na zemi a můžeme procházet i těžkými věcmi. A ty těžké věci si zaslouží naše slzy; respektive my si zasloužíme, abychom v těch svízelných a těžkých situacích mohli plakat, zasloužíme si, aby nám to bylo dovoleno. My totiž slzy nutně potřebujeme. Bolest se v slzách odplaví a přichází pak vnitřní uzdravení a očištění; přichází odpuštění, potěšení Bohem a uzdravení srdce.


Dar slz

Pláč je Božím darem do našich těžkých situací. Pláč spojený s modlitbou (nebo lépe řečeno: modlitba spojená s pláčem) je jedním z nejzákladnějších základů. Neobejdeme se bez slz! A samozřejmě je nutné jmenovat i pláč nad svými hříchy; vždyť bylo by to opravdové pokání – bez slz?

Potřebujeme také oplakat svá stará zranění a velké ztráty, kterých se nám v životě dostalo. Každý něco takového prožil. Potřebujeme oplakat své zklamané naděje, pády a nezdary. Každý si něčím takovým někdy prošel, nikdo nemá jen samý úspěch a nikdo nejde vždy jen správnou cestou. Tohle všechno potřebujeme probrat s Bohem v modlitbě, každý z nás to potřebuje. Vyhradit si na to čas…, vzít si na to třeba dovolenou…, zavřít se někde jen sám s Bohem a probrat to všechno s ním. Nechat si od něj obvázat rány, nechat si jím uzdravit srdce. Zároveň hledat a najít správný směr pro svůj život – Boží směr. Pro každého z nás to bude trochu něco jiného, ale pro KAŽDÉHO má Pán cestu, plán, úkol… To, co je určeno právě a konkrétně pro něj osobně, pro mě, pro tebe… Na to si ale musíme vyhradit čas – strávit s Pánem dost času v modlitbách, „promodlit se“ tím až do bodu, kdy budeme vědět, kam jít dát, co dělat dál, co nám Pán říká a kam nás vede.

To všechno pro nás Pán Ježíš chce udělat! Pro každého z nás! On už to samozřejmě udělal tím, že šel za nás na kříž, kde na sebe vzal všechny naše hříchy a také naše nemoci. Spása je plně dokonána a je připravena pro každého z nás. (Izaiáš 53) Jen do toho vstoupit! Nestane se to totiž automaticky – my musíme do toho vstoupit! Pozvěme tedy Pána Ježíše do toho všeho – pozvěme ho do našich svízelných situací, pozvěme ho do svého srdce. Vydejme mu všechnu tu bolest. On sám potom bude jednat, bude uzdravovat, bude k nám hovořit a ukáže nám, co dělat dál.

Některé křesťanské směry učí, že hříchů není třeba litovat, a už vůbec prý ne nad nimi plakat, ale stačí je jen „vyznat“. Ono to sice někdy stačí, ale někdy ne. Takoví kazatelé to chtějí udělat až příliš snadné. Chtějí to udělat snazší, než to chce sám Bůh. Ve skutečnosti to svým posluchačům neusnadňují, ale naopak velmi komplikují, protože je vedou k povrchnímu pokání a v důsledku k celkově povrchnímu životu. Takoví lidé se pak budou Bohu spíše vzdalovat než přibližovat.


Bolest doby – ignorovat ji?

Dnes tedy bohužel převažuje ve společnosti (a často i v církvích) trend všeobecného povinného veselí a povinných úsměvů… Prý si hlavně máme neustále „užívat dobrou zábavu“ a ať se děje cokoliv, mít dobrou náladu. Titanik nás chce přimět, abychom na jeho palubě předváděli a předstírali další a nová hloupá divadelnická představení a tanečky a křepčení a „veselí“… Jako kdysi před potopou: ani tehdy lidé ve své „zábavě“ a ve svém „veselí“ nechtěli nic slyšet o tom, že jejich pád je smrtelným pádem, jestliže neučiní pokání a neobrátí se k Bohu. Zlehčovali každé varování a ignorovali každého, kdo chtěl zpochybnit jejich zlé cesty. Až do dne, kdy…

Lidé dnes nechtějí vidět bolest. Distancují se od každé bolesti a každého utrpení. Bolest je sice všude kolem a přibývá jí, ale oni chtějí dělat, jako že vlastně není. Každý den umírá (celosvětově) více než 150 tisíc lidí a většina z nich nikdy neslyšela Ježíšovo evangelium o spasení. A na to většina dnešních křesťanů řekne: „Je to snad můj problém? Hlavně že ke mně se evangelium dostalo!“ Ach, jaké sobectví! Vždyť pokud ti lidé neuslyší evangelium a neuvěří v živého Pána a Spasitele Ježíše Krista, kde stráví svou věčnost??? Existuje snad větší bolest než toto? To je bolest nejen pozemská, ale bolest trvající navěky, bolest věčná! Není větší bolest, není většího zoufalství, než když člověk odchází z tohoto světa a není smířen s Bohem, neuvěřil v Pána Ježíše Krista. To je ta největší bolest ze všech. Avšak většinu dnešních křesťanů to netrápí a jejich hlavním cílem je „užívat si zábavu na Titaniku“.

Ježíš o těch věcech mluvil zcela jasně a jednoznačně: Kdo uvěří, bude spasen. Kdo však neuvěří… A Ježíš tím nemyslel nějakou všeobecnou „víru v něco nad námi“ nebo víru v jakékoliv „božstvo“ nebo „inteligenci“ nad námi. Ne! Ježíš tím jednoznačně myslel víru v něj osobně a také řekl, že On je tou jedinou cestou k Bohu Otci.

Nebo můžeme jmenovat i některé další, ve srovnání s výše uvedeným sice méně závažné, avšak rozhodně ne zanedbatelné bolesti dnešní doby. Například: jedna miliarda lidí na světě trpí hlady nebo podvýživou. A reakce lidí dnes? „Nás tady se to netýká, tak proč bychom to měli řešit?“ Nebo: každou vteřinu (celosvětově) je umělým potratem zavražděno jedno nenarozené dítě. A odpověď většiny dnešních lidí: „A co má být?“ Nebo: statisíce křesťanů po celém světě jsou pronásledovány pro víru v Krista. A na to mnozí křesťané v západních zemích odpovědí: „U nás to naštěstí není, tak proč se tím trápit?“

Mohli bychom jmenovat i řadu ještě běžnějších a všednějších záležitostí: všude kolem je spousta lidí nemocných a skoro v každé rodině je někdo trpící; v každém městě je řada bezdomovců a mnoho lidí je bez práce, lidí zadlužených nebo postižených exekucí. Kam se podíváme, můžeme vidět bolest, utrpení a strádání.

Pokud to ovšem vidět chceme…

Pokud tohle všechno vidíme, pokud o tom víme, ale nic to s námi nedělá, pravděpodobně už máme tvrdé srdce.

Neznamená to, že bychom měli celé dny jen plakat nad těmito bolestmi. Ale tento pláč má své místo, protože je SOUČÁSTÍ PŘÍMLUVNÝCH MODLITEB. Jestliže mi tyto věci nebudou lhostejné, budu bojovat na modlitbách za ZMĚNU! Budu volat za ZMĚNU! Budu prosit Boha o ZMĚNU! Potečou mi při tom slzy, mnoho slz. Nejdříve budu bojovat za změnu v mém vlastním srdci – a nezastavím se, dokud ta změna nepřijde. Potom půjdu a budu přinášet řešení do těchto bolestných situací. Především: půjdu a budu přinášet lidem živého Ježíše Krista, protože On je tím skutečným (a ve skutečnosti jediným trvalým) ŘEŠENÍM pro KAŽDÉHO člověka na světě. A nutno dodat, že bez Ježíše Krista se žádný z těch jmenovaných svízelných problémů ve skutečnosti vyřešit ani nedá.

Proto ten, kdo nese lidem živého Ježíše Krista (a k tomu jsme povoláni všichni, každý z nás, každý den…), ten řeší tu nejbolestivější bolest tohoto světa a přináší na ni odpověď a skutečné, pravdivé řešení.

Budu se tedy za tyto věci modlit, budu žádat Boha – budu se přimlouvat a při tom budu nad těmito věcmi i plakat.

Jestliže tedy nejsem schopen cítit bolest ztracených (a ztracený je každý, kdo nemá Krista), půjdu snad k nim a přinesu jim dobrou zprávu – evangelium? Ne.

Nebo když necítím bolest a hlad a bídu chudých a ubohých, rozdělím se s nimi? Dám jim najíst? Obleču je? Ne.

Ale když mám v srdci Pána Ježíše, bude v mém srdci zároveň i kus bolesti těchto lidí. Protože Ježíš vždycky prožívá bolest s každým takovým člověkem. Proto i my křesťané budeme tuto bolest vždy také částečně ve svém srdci cítit, a to s námi něco udělá: změní nás to. Přijdou slzy, přijdou modlitby – mnoho slz a mnoho modliteb. A s tím zároveň přijde i odhodlání a rozhodnutí přinést změnu – přinést živého Ježíše na každé místo, kam půjdeme.


Bez slz naše srdce okorá a ztvrdne

Vžila se falešná představa, že pláč je něco vadného a nepřístojného. Něco jako prašivá nemoc, kterou je třeba skrývat a co nejrychleji ji ze sebe setřást, co nejdříve se jí zbavit. Falešná představa, že pláč je něco, co když přijde, tak to musíme ihned odhodit a místo toho zase co nejdříve nebo pokud možno hned naskočit do vlaku „zábavy a užívání si tohoto světa“.

Rodiče učí děti, že pláč je něco nepatřičného a slabošského. V podstatě by nejraději dítě odnaučili plakat úplně. Často nerozeznají, o jaký pláč jde, a tak každý pláč zařadí do kategorie „dítě zase otravuje“. Nepoznají, když dítě pláče ze skutečné, nahromaděné bolesti. Rodič tak dítě systematicky odnaučí potlačit jakýkoliv pláč; tím ho ale zároveň naučí střádat si v sobě bolesti a městnat si v srdci nevyřešená traumata a zranění. Takový člověk bude potom mít zatvrzelé srdce a bude mnohdy nepřiměřeně tvrdý jak sám k sobě, tak i k druhým. Nebude umět odpouštět sobě ani ostatním. A někteří budou dokonce druhé záměrně zraňovat, protože jsou sami zraněni.

Nahromaděná bolest nikdy „sama“ nezmizí. Jako když napěchujeme špinavé prádlo do skříně: nevypere se samo, naopak tam ještě více zasmrádne, případně může i zplesnivět. Návyk střádat si v sobě bolesti a neřešit je si dítě odnáší do dospělosti; na řadu let se pak může stát vlastně takovým „papiňákem“ nakumulovaných bolestí, tlakovým hrncem před výbuchem. Někdy dojde k výbuchu a papiňák způsobí sobě i mnoha lidem kolem mnoho škod a bolestí. Někdy nevybuchne a dál si nese všechnu tu bolest v sobě životem dál. Když se později stane křesťanem, může sice prožít uvolnění nahromaděných bolestí, ale ani po obrácení se to neděje automaticky. Ze statistik vyplývá, že dokonce i mnozí křesťané téměř nepláčou; svůj zvyk střádat si bolesti a zranění a neventilovat je, skrývat je před druhými, si přenesli do křesťanského života. Není tedy divu, že dnes je v církvích tak málo Boží uzdravující moci i Boží lásky – neboť mnozí, možná většina, Bohu vlastně nikdy nedovolili, aby otevřel jejich srdce a provedl v něm svou hlubokou uzdravující operaci. Operaci, která začíná především celoživotním pokáním, a pokračuje pak vnitřním uzdravením, zahojením letitých ran a nastřádaných bolestí. Proměna srdce skrze Kristův kříž a jeho velikou uzdravující moc.

Rodiče se v tomto směru více proviňují na potomcích mužského pohlaví, podle hesla „muži přece nepláčou“. Mužská část populace je proto v tomto směru obvykle postižena víc než ženská část a vnitřní zatvrzelost srdce bývá u mužů silnější. Ženám bývá pláč spíše tolerován a navíc ženy jsou ze své přirozenosti obvykle citlivější než muži; proto určitá míra schopnosti plakat v nich přes rodičovské zákazy přetrvává do dospělosti.

Avšak Boží – biblický pohled na muže (a samozřejmě i na ženy) je zcela jiný než pohled dnešního světa. Muži pláčou – a mají plakat! Největšími biblickými postavami byli právě lidé, kteří byli lidmi mnoha slz. Byli to „lidé podle Božího srdce“, jak říká Boží Slovo. Zejména se to týká největších biblických mužských postav. Znali Boží srdce – a znali tedy i Boží slzy; jedno k druhému totiž patří. Bez toho je totiž naše osobnost ořezána o něco zcela zásadního. Tito muži rovněž znali pokání a znali proměnu, která přichází v Boží přítomnosti. A znali moc přímluvných modliteb – neboť v Boží přítomnosti vždy budeme směrováni k takovým modlitbám.


Moc přímluvné modlitby

Hluboké přímluvné modlitby za sebe a za druhé, za své město…, za svůj národ…, za spasení hříšníků… Takové modlitby mění lidské životy a mnohdy dokonce mění dějiny celých národů!

Když Bůh najde modlitebníky, kteří vydají svá srdce do takových modliteb, mnoho věcí se pak bude dít. Všechna veliká Boží hnutí v historii byla nejprve promodlena – byla „porozena“ na kolenou v přímluvných modlitbách, v pláči a slzách, v úpěnlivém orodování za Boží milosrdenství a vylití Ducha Svatého. To jsou modlitby, po kterých Bůh Otec touží. Ježíš řekl: Ale přichází hodina, ano již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově uctívají a modlí se k němu, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě. Neboť takové Otec hledá, aby se modlili jemu. Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, v duchu a v pravdě musejí ho uctívat. (J 4,23–24)

Jeremiáš, král David, apoštol Pavel nebo Mojžíš jsou na předních místech v desítce největších biblických postav, a každý z nich byl mužem mnoha slz – byl modlitebníkem a přímluvcem. Na prvním místě byl modlitebníkem a přímluvcem sám Pán Ježíš: Ježíš za svého pozemského života přinesl s bolestným voláním a slzami oběť modliteb a úpěnlivých proseb Bohu. (Žd 5,7)


Přímluvné modlitby za sebe

Jdi a vyřiď Chizkijášovi: Toto praví Hospodin, Bůh Davida, tvého otce: Vyslyšel jsem tvou modlitbu, viděl jsem tvé slzy. Hle, přidám k tvým dnům patnáct let. (Iz 38,5) Král Chizkijáš byl těžce nemocný a věděl, že umírá. Ve své nemoci se ale pokořil před Bohem a volal k němu z celého srdce a ze vší své síly. Bůh jeho upřímné modlitby vyslyšel.

Chizkijáš je příkladem přímluvných modliteb za sebe samého – neboť v uvedené situaci bojoval na kolenou jen on sám, sám za sebe. Vylil před Bohem své srdce. Bylo mu líto jeho předčasně zmařeného života. Začal se modlit: Což by měl můj život už skončit? Ta nemoc mě má zahubit? Plakal a volal k Bohu o slitování. Vzpomínal na vše dobré, co mu Bůh během života dal. Vzpomínal na vše, co v Hospodinových službách vykonal. Jistě udělal i řadu chyb, ale litoval jich. Lítost zaplavila jeho srdce a usedavě plakal, litoval svého vlastního života, nad kterým bylo vyřčeno, že už nastal jeho konec. Jeho prosba byla vroucí a opravdová, naléhavá, dotýkající se Božího srdce. A Bůh jeho pláč slyšel a vyslyšel. Změnil svůj původní záměr a přidal Chizkiášovi patnáct let života.

A přesně takový je náš Bůh! Co dělal tehdy, dělá pro své děti i dnes! Přesně tak i my dnes někdy bojujeme na modlitbách sami za sebe. Samozřejmě vždy je lepší mít oporu i v dalších křesťanech kolem sebe a vědět, že na svůj boj nejsme sami, to se pak lépe bojuje. Ale zde přesto vidíme, že k záchraně někdy stačí i modlitby jen jediného člověka, a to nás samých. Protože modlitby se neměří množstvím slov, ale vroucností a opravdovostí. Celým svým srdcem! Při modlitbě pak nemluvte naprázdno jako pohané; oni si myslí, že budou vyslyšeni pro množství svých slov. (Mt 6,7)

Bůh se zajímá o každého osobně – a právě tak o tvůj život! Právě tak TY jsi pro něj důležitý/důležitá! Bůh nechce, aby nám bylo jedno, co s námi bude, co se s námi stane. Je dobré mít zájem nejen o druhé, ale stejně tak o svůj vlastní život (to většině lidí ani není třeba připomínat, ale některým ano). Modleme se tedy jako Chizkijáš sami za sebe a za své složité nebo bolestné situace. Samozřejmě že budeme bojovat na modlitbách i za druhé lidi; ale nepodceňujme zájem o vlastní život. Neboť Bůh nás má rád, přijal nás a záleží mu na nás.

Někdo by mohl namítat, že do kategorie přímluvných modliteb patří jen modlitby za druhé. To je sice určitá možnost výkladu, avšak praxe je taková, že ve stejném Duchu Svatém a stejným způsobem – tj. v orodujících, přímluvných, srdečných modlitbách – se mohu přimlouvat jak za ostatní, tak za sebe. Není v tom rozdílu. A navíc není ani tak podstatné, jak se to nazve; ve vztahu s živým Bohem a v modlitbách nejde ani tak o teorii a názvosloví, ale hlavně jde o praxi.


Přímluvné modlitby za druhé, za obrácení hříšníků, za národ

Jeremiáš, král David, Mojžíš, apoštol Pavel a mnohé další biblické postavy: to jsou lidé, pro které byl osud jejich národa důležitější než jejich vlastní život. Bojovali na modlitbách a v slzách za Boží milosrdenství a za mocné Boží jednání ve svém národě. Bojovali za změnu, bojovali za veliké vylití Ducha Svatého na svůj národ. A Bůh jejich modlitby vyslyšel. Milovali Boha vroucí láskou, ze které pramenily jejich modlitby. Uveďme několik biblických míst.

Jaremiáš: Řekni jim toto slovo: Z mých očí tekou slzy dnem i nocí bez přestání, neboť těžká rána rozdrtila panenskou dceru mého lidu velikou, bolestnou ranou. (Jr 14,17) Jestliže o tom nechcete slyšet, vskrytu bude plakat má duše kvůli vaší povýšenosti, slzy mi proudem potečou z očí, až bude Hospodinovo stádce vedeno do zajetí. (Jr 13,17) Jejich srdce úpí k Panovníku. Ó ty pobořené zdi dcery Sionské! Prolévej slzy potokem ve dne i v noci, neochabuj v pláči, nedopřej svým očím klidu. (Pláč 2,18) Zrak mi pro slzy slábne, mé nitro je sevřeno... (Pláč 2,11) Slzy se mi proudem řinou z očí nad těžkou ranou dcery mého lidu. (Pláč 3,48)

David: Slzy jsou chléb můj ve dne i v noci, když se mne každý den ptají: Kde je tvůj Bůh? (Ž 42,4) O mém vyhnanství si vedeš záznam; ukládej si do měchu mé slzy. Což je v svých záznamech nemáš? (Ž 56,9) Proudem se mi řinou slzy z očí, že se nedodržuje tvůj Zákon. (Ž 119,136)

Apoštol Pavel: Proto bděte, v paměti mějte, že jsem po tři léta nepřestával dnem i nocí s pláčem napomínat jednoho každého. (Sk 20,31)

TOTÉŽ JE NAŠÍM ÚKOLEM V DNEŠNÍ DOBĚ! Naše národy jsou duchovně v troskách víc než kdy v minulosti. Mají-li se změnit, potřebují mnoho přímluvců, … z jejichž očí potečou slzy dnem i nocí bez přestání, neboť těžká rána rozdrtila panenskou dceru mého lidu velikou, bolestnou ranou. (Jr 14,17) Dnešní společnost se odvrátila od Boha a přicházejí veliké Boží spravedlivé soudy na národy, jako tomu bylo v době Jeremiáše.


Vylití Ducha Svatého a probuzení

Najde Bůh v dnešní době opravdové modlitebníky?

Národy se odvrátily od Hospodina, a proto spravedlivé Boží soudy přijdou na národy. Avšak zároveň má přijít i veliké a mocné vylití Ducha Svatého a probuzení!

Najde Bůh lidi, kteří budou bojovat na kolenou, dokud nepřijde veliké probuzení a veliké vylití Ducha Svatého? Dokud nenastane tak veliké probuzení, že jím bude proměněn celý národ, dokud se ze vzpurného a bezbožného národa nestane Boží lid.

Najde Bůh takové přímluvce? Takové lidi, z jejichž očí poteču proudy slz … a potom veliké a mocné proudy Ducha Svatého, proudy živých vod, proudy Boží moci budou vylity z Nebe na zem … A každé tělo uzří spasení Boží! (Luk 3,6)

Najde Bůh takové lidi dnes? Můžeš to být ty nebo já – každý, kdo k tomu bude ochoten. Bůh Ti žehnej!



* * * * *

Když Hospodin úděl Sijónu změnil, bylo nám jak ve snu.
Tehdy naše ústa naplnil smích a náš jazyk plesal. Tehdy se říkalo mezi pronárody: „Hospodin s nimi učinil velké věci.“
Hospodin s námi učinil velké věci, radovali jsme se.
Hospodine, změň náš úděl, jako měníš potoky na jihu země!
Ti, kdo v slzách sejí, s plesáním budou sklízet. S pláčem nyní chodí, kdo rozsévá, s plesáním však přijde, až ponese snopy. (Žalm 126)


* * * * *