Možná by se dnešní doba mohla nazývat „doba automobilová“. Každý má dnes svoje auto a každého zajímají nová auta a rychlejší auta a bezpečnější auta… Každý se chce dopravovat na místo určení pohodlně a pokud možno vlastním autem… Každý touží po novějším a rychlejším a prostě lepším autě… Proto se v centru zájmu veřejnosti ocitá i vše, co s auty jakkoliv souvisí, a nejvíc to jsou nové silnice a dálnice. V dnešním důrazu společnosti na výstavbu mohutné sítě nových dálnic po celé zemi však můžeme vidět velmi výraznou symboliku s něčím daleko, daleko důležitějším.
Před dvěma tisíci lety Jan Křtitel začal kázat o přicházejícím Božím království takto: HLAS VOLAJÍCÍHO NA POUŠTI: PŘIPRAVTE CESTU PÁNĚ, VYROVNEJTE MU STEZKY! (Mt 3,3) Přicházel k němu celý Jeruzalém a Judsko, mnozí z okolí Jordánu i ze vzdálených končin izraelské země, vyznávali své hříchy a nechávali se křtít – pokáním připravovali svá srdce na setkání s Mesiášem. Přicházeli připravit cestu – připravit své srdce – připravit svůj život.
Budování takové dálnice je v mnoha ohledech nesnadným úkolem. Musejí se přemístit nekonečné tuny materiálu. Skály musejí být rozbourány. Řeky se musejí překlenout mosty. Vysuší se mokřiny a bažiny, zmizí vysoké kopce, údolí budou vyvýšena… A stejně tak příprava cesty v našich vlastních srdcích: i tam se musejí „přemístit mnohé tuny materiálu“. Mnohé skály v lidských srdcích musejí být rozbity, aby na jejich místo mohla přijít Boží láska. Mnohá údolí v lidských srdcích musejí být vyvýšena, a pýcha v srdcích naopak bude snížena.
Bůh má velikou lásku ke každému člověku – ke každému z nás! Ale jeho láska nepřichází automaticky; Bůh od nás totiž také něco potřebuje. Potřebuje, aby mu člověk otevřel své srdce, a to dobrovolně a z vlastní vůle. Potřebuje, aby člověk odstranil překážky v jeho srdci, které brání Boží lásce, aby ho mohla milovat a mohla proměnit jeho život.
Jako při té stavbě dálnic: překážky jsou zátarasem bránícím Boží přímé cestě k nám. Když je srdce zatvrzelé a plné hořkosti a neodpuštění, plné zranění a zmatků, takovému srdci se nedostává Božích zaslíbení, přestože Bůh velmi touží je člověku darovat.
Naštěstí Bůh se od nás neodvrací, ani když mu zpočátku vzdorujme a zdráháme se. On na nás čeká. Zároveň nás ale znovu a znovu vybízí a volá nás. Touží, abychom odpustili a činili pokání, aby nás mohl zahrnout svou milostí a dobrotou, aby nás mohl zachránit! Chce nám zjevit svou velikou lásku, svou obrovskou uzdravující a proměňující moc.
Každá propast bude zasypána, hory i pahorky budou srovnány!
Co je křivé, bude přímé, hrbolaté cesty budou rovné!
A každý tvor uzří spasení Boží! (Lk 3,5–6)
Bůh nás povzbuzuje, abychom i se svými nejskrytějšími touhami a potřebami předstoupili před něj, abychom mu to všechno řekli, všechno mu vložili do rukou – s vírou, že On je schopen se o vše postarat. On ví o každé naší touze, dokonale zná naše srdce. Má spočtené i všechny naše slzy. Slyšel každou naši modlitbu. Nemáme se tedy ničeho bát!
Stejně tak v časech svých nejtěžších zápasů a zkoušek běžme rychle k němu! NIKDY NEUTÍKEJ OD NĚJ A NEBOJ SE! A když zhřešíš, BĚŽ K NĚMU JEŠTĚ RYCHLEJI, neschovávej se před ním!
Bohu je milé, když uznáme svou závislost na něm. On pochopí naše zranění a vezme vše pod svou kontrolu. S úžasem pak zjistíme, kým On pro nás doopravdy je a že převyšuje naše myšlení a očekávání víc, než jsme vůbec schopni pochopit. On je náš MILUJÍCÍ OTEC. Touží, aby každá překážka mezi námi a jím byla co nejdříve odstraněna… Mohli bychom snad takovou pomoc odmítnout?
Představme si rozbouřené moře a na něm malou loďku. Obrovské vlny s ní cloumají sem a tam, proudy temných vod se přes ni s duněním valí. Po nerovném zápase je nakonec slyšet skřípění a praskot dřeva, když mocné vlny prorážejí křehký trup lodičky a dokončují dílo zkázy. Plavidlo se převrací a potápí. Ve zpěněných vlnách zůstaly jen dvě míhající se lidské paže, to slabý člověk se zoufale rve s živlem a z posledních sil bojuje o život. Zbývá mu ještě naděje? V nejkritičtější chvíli se přiblíží veliká loď. Námořníci hází tonoucímu lano. A teď si představme: odmítne ten zoufalec nabízenou pomoc? Hmatá už po lanu, už se téměř drží, lano už má téměř v rukou. Odmítne pomoc? Pokud pomoc odmítne, bude šílencem, bude bláznem, protože další pomoc už nepřijde.
A přece… co se nám zdá být bláznovstvím, je historií mnoha našich vlastních zápasů a pádů. Možná jsme v bouři života klesli až na samé zoufalé dno, když kalné vody běsnícího moře chtěly utopit naši duši a zahubit náš život. Vtom se k nám kdosi blíží, aby nám pomohl. Je to živý Bůh, je to Ježíš, který k nám přichází a zachraňuje … avšak kolikrát jsi jej přesto už odmítl?! A pak ti teprve začalo docházet, kolika bolestí jsi mohl být ušetřen a kolik trápení sis přivodil zbytečně … jen kdybys tenkrát byl ochoten poslechnout!
UROVNEJME CHODNÍKY NA CESTĚ DO SVÝCH SRDCÍ, TAK ABY ON MOHL BÝT NÁŠ A MY JEHO. VŽDYŤ KDO MU PATŘÍ, TEN UŽ NECHODÍ V TEMNOTĚ, ALE MÁ SVĚTLO ŽIVOTA, MÁ KRISTA.
Ježíš k nim znovu promluvil a řekl: Já jsem světlo světa; kdo mne následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života. (J 8,12) Ano, učiním cestu na poušti a řeky na pustinách. (Iz 43,19)
Po dvou tisících let se opět –
a na mnoha místech –
začíná rozléhat hlasité volání:
PŘIPRAVTE CESTU PÁNĚ! VYROVNEJTE MU STEZKY!
PÁN PŘICHÁZÍ, JEHO NÁVRAT JE BLÍZKO – PŘIPRAVTE MU CESTU!
POPRVÉ PŘIŠEL JAKO POKORNÝ BERÁNEK, PODRUHÉ VŠAK PŘIJDE
JAKO KRÁL VŠECH KRÁLŮ A PÁN VŠECH PÁNŮ,
JAKO SPRAVEDLIVÝ SOUDCE VŠECH NÁRODŮ.
T. Z.
