Různé křesťanské církve se od sebe liší v řadě různých věcí. Některé odlišnosti se zdají být malicherné, jiné mohou být docela zásadní. Boží slovo ale říká, že ve skutečnosti je jenom jedna křesťanská víra: Je jen JEDNA VÍRA, JEDEN KŘEST, JEDEN BŮH A OTEC NÁS VŠECH. (Efezským 4,5-6).
Základ všech křesťanských církví je totiž stejný: je to Ježíš Kristus a Bible – Boží slovo. Je psáno: Nikdo nemůže položit jiný základ než ten, který už je položen, a to je Ježíš Kristus. (1 Kor 3,11)
Rozdíly mezi církvemi lze na jednu stranu chápat tak, že přispívají k pestrosti a rozmanitosti. Jiné rozdílnosti poukazují na různá obdarování a povolání k různému typu služby. Všechny církve tak mohou společně obsáhnout celou potřebnou šířku služby v národě a s dostatečnou kapacitou všem zvěstovat pokání k odpuštění hříchů, tj. nabídku věčného života v Nebi pro každého, kdo uvěří v Ježíše. Co by jedna církev sama nikdy nedokázala, mohou církve naplnit společně.
Některé rozdíly však mohou vznikat nesprávným výkladem Božího slova nebo jeho chybnou aplikací. Tím se samozřejmě nabízí otázka, která církev je lepší? Na to se ptají hlavně nevěřící, ale někdy i sami křesťané. Skoro každý věřící je přesvědčen, že ta „jeho“ církev je o něco lepší než jiné. Kdyby si to nemyslel, mohl by jít jinam, vždyť možností je celá řada. Určitý patriotismus ve vztahu ke své církvi je tedy pochopitelný. Zároveň je třeba pamatovat, že snáze vidíme chyby (ať už skutečné či domnělé) u druhých než u sebe. Každý máme nějaké chyby a ani církve nejsou bez chyb. Zatím ještě nejsme v Nebi, ale na Zemi. Nejde však o to chyby omlouvat, ale usilovat o to, abychom žili v souladu s tím, co od nás očekává Bůh.
Jednoho dne Bůh spravedlivě podle svého Slova zhodnotí všechno, co se kdy na zemi událo. Ježíš řekl: Kdo mne odmítá a nepřijímá moje slova, má, kdo by jej soudil: Slovo, které jsem mluvil, to jej bude soudit v poslední den. Neboť jsem nemluvil sám ze sebe, ale Otec, který mě poslal, přikázal mi, jak mám mluvit a co říci. (J 12 48-49). Mnozí se považují za křesťany, ale zdaleka ne všichni podle toho žijí. Apoštol Pavel píše, že dílo každého člověka bude Bohem spravedlivě souzeno. A tak nic neznamená ten, kdo sází, ani kdo zalévá, nýbrž Bůh, který dává vzrůst. Kdo sází a kdo zalévá, patří k sobě, ale každý podle vlastní práce obdrží svou odměnu. Jsme spolupracovníci na Božím díle … Každý ať dává pozor, jak na tom základu staví. Nikdo totiž nemůže položit jiný základ než ten, který už je položen, a to je Ježíš Kristus. Zda někdo na tomto základu staví ze zlata, stříbra, drahého kamení, či ze dřeva, trávy, slámy – dílo každého vyjde najevo. Ukáže je onen den, neboť se zjeví v ohni; a oheň vyzkouší, jaké je dílo každého člověka. Když jeho dílo vydrží, dostane odměnu. Když mu dílo shoří, utrpí škodu; sám bude sice zachráněn, ale projde ohněm. (1 Kor 3,7-15)
Když Boží slovo říká, že „dílo vydrží“, nemyslí se tím jen z pozemského hlediska a v pozemském čase, ale hlavně z hlediska věčnosti. A pojmy „zlato, stříbro a drahé kamení“ nevyjadřují pozemské bohatství, protože to věčnou hodnotu nemá a do Nebe si je s sebou nevezmeme. Mnohé křesťanské aktivity (služby, církve, misijní práce atd.), které trvaly na zemi třeba jen krátký čas a pak zanikly, vykonaly kus dobrého díla. Ti lidé v Nebi obdrží velikou věčnou odměnu za to, co vykonali. Ale jiné aktivity, trvající třeba po celá staletí, mohou nakonec být jen tou „trávou a slámou“, přestože v lidských očích byly slavné. Co je slavné na zemi, mnohdy vůbec nebývá slavné v Nebi. Ony se totiž píší dvě historie. Ta první je historie z našeho lidského úhlu pohledu. Ta bývá jen málo pravdivá. Ta druhá, to je historie z pohledu Nebe, jak ji vidí Bůh. Co je na zemi slavné, je často v Nebi spíše ostudou. A co je na zemi neslavné nebo čím lidé pohrdají, může mít v Božích očích velkou hodnotu a Bůh to v Nebi poctí velikou věčnou odměnou. Vždyť Ježíš řekl, že MNOZÍ PRVNÍ BUDOU POSLEDNÍ A POSLEDNÍ PRVNÍ.
Ježíš řekl: To je mé přikázání, abyste se milovali navzájem, jako já jsem miloval vás. (J 15,12). Dokonce máme milovat i své nepřátele. O to více bratry a sestry z jiných církví, přestože zdaleka ve všem nemusíme mít stejné názory. Bůh dává požehnání tam, kde křesťané vytvářejí jednotu napříč křesťanskými církvemi. Jednotu ne lidskou, ale Boží – jednotu z Ducha Svatého. Jednotu těch, kdo dali svůj život Bohu a chtějí následovat Beránka, kamkoliv jde. Neznamená to umělé spojování různých církví do jedné. Ale jde o schopnost spolupráce, schopnost shodnout se v tom podstatném. Spojit se v různých aktivitách a zvěstovat ztracenému světu evangelium, tj. pokání k odpuštění hříchů, tak aby všichni mohli uvěřit v Boha a získali Nebe. Tam udílí Hospodin své požehnání, život navěky. (Ž 133,3). I ta „nejobyčejnější“ církev, kde lidé milují Ježíše, je pro něj vzácným pokladem. I ten „nejobyčejnější“ věřící, který miluje Boha, je jeho drahou ovečkou, přestože ho ostatní možná považují za toho nejmenšího. Nikdy nezapomínejme, že mnozí první budou poslední a poslední budou první. Kdybychom si to stále uvědomovali, žili bychom svůj pozemský život úplně jinak. O těch, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali, řekl Ježíš toto podobenství: Dva muži vstoupili do chrámu, aby se modlili; jeden byl farizeus, druhý celník. … Avšak celník stál docela vzadu a neodvážil se ani oči k nebi pozdvihnout; bil se do prsou a říkal: Bože, buď milostiv mně hříšnému. Pravím vám, že ten celník se vrátil ospravedlněn do svého domu, ne však farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen. (L 18,9-14)
Duchovní jednotu však není možné budovat s lidmi, kteří patří k jiným náboženstvím a sektám. Neboť Ježíš řekl, že on je jediná cesta k Bohu Otci: Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. (J 14,6). Křesťan nemůže budovat duchovní jednotu s muslimy, buddhisty, hinduisty apod. Totéž platí o některých „křesťanských“ organizacích, které ale není možné považovat za skutečně křesťanské, protože si Bibli svévolně upravují podle svého, např. tzv. Svědkové Jehovovi. Co se týká muslimů, buddhistů, hinduistů atd., můžeme (tedy pokud to záleží na nás) s nimi vycházet dobře, mít mezi nimi přátele a žít s nimi v míru. Avšak budovat s nimi duchovní jednotu by znamenalo zapírat Krista. Vždyť Ježíš řekl, že naším úkolem je ZVĚSTOVAT JIM EVANGELIUM: Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření. Kdo uvěří a přijme křest, bude spasen; kdo však neuvěří, bude odsouzen. (Mk 16,15-16)
