Logo banner
Jednota křesťanů



Různé křesťanské církve se od sebe odlišují v různých věcech. Některé odlišnosti se zdají být malicherné, jiné mohou být docela zásadní. Boží slovo ale říká, že křesťanská víra je jen jedna: Je jen JEDNA VÍRA, JEDEN KŘEST, JEDEN BŮH A OTEC NÁS VŠECH (Efezským 4,5–6).

Základ různých církví je totiž stejný: je to Ježíš Kristus a Bible – Boží slovo. Je psáno: Nikdo totiž nemůže položit jiný základ než ten, který už je položen, a to je Ježíš Kristus. (1 Kor 3,11)

Rozdíly v učení církví lze chápat tak, že přispívají k pestrosti a rozmanitosti a především ukazují na RŮZNÁ OBDAROVÁNÍ A POVOLÁNÍ k různému typu služby; všechny církve tak mohou společně obsáhnout celou potřebnou šíři služby v národě a s dostatečnou kapacitou společně zvěstovat pokání a odpuštění hříchů, tj. nabídku věčného života v Nebi každému, kdo uvěří v Pána Ježíše. Co by jedna církev sama nikdy nedokázala, mohou církve naplnit společně.

Některé rozdíly ale mohou vznikat např. nesprávným výkladem Božího slova nebo chybnou aplikací. Pak se samozřejmě nabízí otázka, která církev je lepší? (Na to se ptají hlavně nevěřící, ale někdy i sami křesťané.) Skoro každý křesťan je přesvědčen, že ta „jeho“ církev je o něco lepší než jiné. Kdyby si to nemyslel, šel by pravděpodobně jinam, vždyť možností je celá řada. Určitý patriotismus ve vztahu ke své církvi je proto pochopitelný. Zároveň je třeba pamatovat, že snáze vidíme chyby, ať již skutečné či domnělé, u druhých než u sebe. To platí i o církvích. Každý máme nějaké chyby a stejně tak i církve; neboť zatím ještě jsme na Zemi, ne v Nebi. Ale neměli bychom chyby omlouvat, spíše usilovat o to, abychom žili v souladu s tím, co od nás očekává Bůh. A totéž platí pro církve.

Jednoho dne Bůh spravedlivě zhodnotí podle svého Slova všechno, co se kdy na zemi odehrálo. Ježíš řekl: Kdo mne odmítá a nepřijímá moje slova, má, kdo by jej soudil: Slovo, které jsem mluvil, to jej bude soudit v poslední den. Neboť jsem nemluvil sám ze sebe, ale Otec, který mě poslal, přikázal mi, jak mám mluvit a co říci. (J 12 48–49) Mnozí se považují za křesťany, ale zdaleka ne všichni podle toho i žijí. Stejné je to u církví. Dnes není úkolem ostatních (jednotlivců či církví) to posuzovat. Neboť každý je před Bohem odpovědný za vlastní život a službu, kterou mu Bůh svěřil; je i spoluodpovědný za svou církev / křesťanský sbor.

Apoštol Pavel píše, že dílo každého člověka – a to stejné platí o církvích / sborech / křesťanských denominacích – bude nakonec Bohem spravedlivě souzeno. … A tak nic neznamená ten, kdo sází, ani kdo zalévá, nýbrž Bůh, který dává vzrůst. Kdo sází a kdo zalévá, patří k sobě, ale každý podle vlastní práce obdrží svou odměnu. Jsme spolupracovníci na Božím díle ... Každý ať dává pozor, jak na tom základu staví. Nikdo totiž nemůže položit jiný základ než ten, který už je položen, a to je Ježíš Kristus. Zda někdo na tomto základu staví ze zlata, stříbra, drahého kamení, či ze dřeva, trávy, slámy – dílo každého vyjde najevo. Ukáže je onen den, neboť se zjeví v ohni; a oheň vyzkouší, jaké je dílo každého člověka. Když jeho dílo vydrží, dostane odměnu. Když mu dílo shoří, utrpí škodu; sám bude sice zachráněn, ale projde ohněm. (1 Kor 3,7–15)

Když Boží slovo říká, že „dílo vydrží“, nemyslí tím jen z pozemského hlediska a v pozemském čase, ale především z hlediska věčnosti. A tím „zlatem, stříbrem a drahým kamením“ se pochopitelně nemyslí pozemské bohatství, protože to nemá věčnou hodnotu a do Nebe si je s sebou nevezmeme. Mnohé křesťanské aktivity / služby / sbory / církve / misie atd., které trvaly na zemi třeba jen krátký čas a pak zanikly, vykonaly kus dobrého díla a jsou před Bohem v Nebi navždy jako to zlato, stříbro a drahé kamení. Ale jiné, které trvaly třeba po celé generace, mohou být jen tou „trávou a slámou“, přestože v lidských očích byly slavné. Ony se totiž píší dvě historie. Jedna je ta naše pozemská, tak jak ji známe. Ta obvykle bývá jen z malé části pravdivá. Ta druhá, to je  historie z pohledu Nebe, jak ji vidí Bůh. To, co je slavné zde na zemi, mnohdy vůbec nebývá slavné v Nebi… A to, co je na zemi neslavné nebo dokonce čím mnozí pohrdají, to může mít v Božích očích velikou hodnotu a nakonec to Bůh v Nebi poctí velikou věčnou odměnou. Vždyť Ježíš řekl, že MNOZÍ PRVNÍ BUDOU POSLEDNÍ, A POSLEDNÍ PRVNÍ.

Ježíš řekl: To je mé přikázání, abyste se milovali navzájem, jako já jsem miloval vás. (J 15,12) Dokonce máme milovat i své nepřátele; o co více bratry a sestry z jiných církví, přestože zdaleka ve všem nemusíme mít stejné názory. Bůh dává požehnání tam, kde křesťané vytvářejí jednotu napříč křesťanskými církvemi. Jednotu ne lidskou, ani politickou, ale Boží – jednotu z Ducha Svatého. Jednotu těch, kdo dali svůj život Bohu a chtějí následovat Beránka, kamkoliv jde. Neznamená to umělé spojování  různých církví do jedné. Ale jde o schopnost spolupráce církví, schopnost shodnout se v tom podstatném.

Spojit se v mnoha aktivitách a zvěstovat ztracenému světu evangelium, tj. pokání a odpuštění hříchů, tak aby všichni mohli uvěřit v Boha a aby získali Nebe. Tam udílí Hospodin své požehnání, život navěky. (Ž 133,3) I ta „nejobyčejnější“ církev, kde lidé milují Pána Ježíše, je pro Boha vzácným pokladem. I ten „nejobyčejnější“ věřící, který miluje Boha, je jeho drahou ovečkou, přestože jím ostatní křesťané možná pohrdají nebo ho považují za toho nejmenšího a posledního. Nikdy nezapomínejme, že MNOZÍ první budou poslední, a poslední budou první. Kdybychom si to stále uvědomovali, žili bychom svůj pozemský život úplně jinak…

O těch, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali, řekl Ježíš toto podobenství: Dva muži vstoupili do chrámu, aby se modlili; jeden byl farizeus, druhý celník. … Avšak celník stál docela vzadu a neodvážil se ani oči k nebi pozdvihnout; bil se do prsou a říkal: Bože, buď milostiv mně hříšnému. Pravím vám, že ten celník se vrátil ospravedlněn do svého domu, ne však farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen. (L 18,9–14)

Duchovní jednotu ale není možné budovat s lidmi, kteří patří k jiným náboženstvím a k sektám. Neboť Ježíš řekl, že On je jediná cesta k Bohu Otci: Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. (J 14,6) Křesťan nemůže budovat duchovní jednotu s muslimy, buddhisty, hinduisty atd. Totéž platí o některých organizacích, které není možné považovat za církve, neboť si Bibli svévolně upravili podle svého, např. tzv. Svědkové Jehovovi. Pokud jde o muslimy, buddhisty, hinduisty apod., můžeme s nimi samozřejmě vycházet dobře, můžeme mezi nimi mít přátele a pokud to záleží na nás, můžeme s nimi žít v míru. Ale budovat s nimi duchovní jednotu by znamenalo zapírat Krista. Pán Ježíš jasně řekl, že naším úkolem je ZVĚSTOVAT JIM EVANGELIUM: Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření. Kdo uvěří a přijme křest, bude spasen; kdo však neuvěří, bude odsouzen. (Mk 16,15–16)