Časté pocity nezadaných
Mnozí svobodní lidé zažívají pocity samoty a zbytečnosti. Ti z nich, kdo myslí hlavně na sebe, se trápí tím, že jim schází protějšek a cítí se osamělí. Ti, kdo myslí i na druhé, se trápí trochu jinak: „K čemu je vlastně můj život? Žiju jen pro sebe, jsem asi sobec. Přitom bych chtěl/a žít pro někoho druhého. Má můj život smysl? Roky ubíhají a stále nikdo vhodný na obzoru…“
Časté pocity zadaných
Avšak i mnozí ženatí muži a vdané ženy (u kterých bychom to možná nečekali) mívají podobné pocity a výčitky: „Žiju vlastně jen pro sebe a pro svou rodinu, o nic jiného se nestarám, jsem asi sobec. Všude je tolik potřebných a chudých lidí, mnoho těch, kdo ještě neznají Krista. Ale kdy ode mě slyšeli evangelium? Co jsem pro ně udělal? Starám se jen o to, aby bylo dobře mně a mojí rodině. Já bídný sobecký člověk…“
Jak to tedy vlastně je? Je sobecké být svobodný? Nebo je sobecké žít pro svou rodinu? Odpověď samozřejmě není tak prostá. Žádné dva životy nejsou zcela stejné, přestože zvenčí mohou vypadat dosti podobně. Kdo se zdá být (sobě nebo druhým) sobcem, ve skutečnosti (tj. v Božích očích) jím možná není. A ten, do kterého bychom to neřekli, může být z Božího pohledu velký sobec. Rozdíl spočívá v jiných věcech než v rodinném stavu. Je to o postoji srdce a každodenních rozhodnutích: pro co a pro koho žiju. Dobrá zpráva je, že je možné nebýt sobcem. Jak? Žít naplno v tom stavu, ve kterém jsem.
Co znamená naplno?
„Naplno“ zasazené do tohoto kontextu bude ale znamenat něco docela jiného, než si pod tím pojmem dnes většina lidí představí. Paradoxně si potřebu žít naplno často víc uvědomují nevěřící lidé než křesťané. Důvod je ten, že nevědí, že život smrtí nekončí. Logicky se tedy snaží urvat z každého pozemského dne maximum. Ženou se za stále dalšími a novými zážitky a prožitky. Pokud neuvěří v Ježíše, veškeré jejich úsilí nakonec vyzní naprázdno, což je obrovská škoda. Ale z jejich snahy se dá přece jen něco naučit: to zaměření na cíl a schopnost dělat věci s maximálním nasazením, to křesťanům totiž často chybí.
Využij čas
VYUŽIJ ČAS, pokud jsi SVOBODNÝ – využij celý svůj potenciál, který ti Bůh dal. Cíl je přinést živého Ježíše všude, kde ho ještě nemají. Jako Otec poslal mě, tak já posílám vás. To je velké poslání (Mt 28,1-20, Mk 16,15-20, Lk 24,1-53). Jaká část z toho je konkrétně tvým úkolem a tvou odpovědností, to musíš hledat, najít a pak vykonat. Neodkládej to, protože času je málo. Tak běž a dělej to NAPLNO.
VYUŽIJ ČAS, pokud jsi ŽENATÝ/VDANÁ – využij celý svůj potenciál, který ti Bůh dal. Možná máš výhodu (tj. manželství), kterou ti svobodní závidí. Oni ale zase mají jinou výhodu, kterou jim někdy závidíš ty: mají mnoho volného času a mohou se tak zapojit do spousty aktivit včetně těch nejdůležitějších, tj. evangelizačních, modlitebních a misijních. Avšak stejně jako na svobodném, i na tobě záleží. I ty máš kolem sebe spousty lidí, desítky nebo stovky lidí, kteří potřebují získat Nebe. Každý z nich potřebuje poznat Ježíše a právě ty můžeš rozhodnout, jestli ho najdou, nebo ne. Přineseš jim živého Ježíše? Přinést jim živého Ježíše znamená samozřejmě něco mnohem víc, než jen jednou za rok jim říci, že Ježíš je miluje. Misie je velké úsilí: je to mnoho bojů a zápasů, bojů o spasení milionů duší, je to zápas NAPLNO a na celou řadu let. Ale na konci toho zápasu budou mnozí z nich děkovat právě tobě, že poznali živého Boha a získali Nebe.
Já a můj dům budeme sloužit Hospodinu
Tohle je ve skutečnosti plán pro každého, kdo patří Bohu: já a můj dům budeme sloužit Hospodinu (Jozue 24,15). Jozue přivedl Boží lid do zaslíbené země. V posledních dvou kapitolách čteme, jak Jozue předkládá shrnutí hlavních instrukcí pro národ a pro každého jednotlivce. Uprostřed toho, jako koruna všech instrukcí pro jejich životy, je výrok: JÁ A MŮJ DŮM BUDEME SLOUŽIT HOSPODINU. Tím Jozue vyslovil program pro svou vlastní rodinu a zároveň k tomu vyzval celý Izrael. Všichni se k němu připojili a učinili celoživotní rozhodnutí.
Není to nějaký vzdálený a nedosažitelný cíl, ale jasný Boží plán jak pro každou rodinu, která patří Hospodinu, tak i pro každého jednotlivce. Jozue je v Bibli předobrazem Ježíše Krista. Proto dnes, kdy jsme v Nové smlouvě s Bohem, platí ještě mnohem víc než kdy dřív: JÁ A MŮJ DŮM BUDEME SLOUŽIT HOSPODINU.
Mnozí po vstupu do manželství zapomenou na všechno ostatní
Po vstupu do manželství mnozí zapomenou na všechno ostatní a žijí už jen sami pro sebe a svou rodinu. Svobodný se stará o věci Páně, jak by se líbil Bohu, ale ženatý se stará o světské věci, jak by se zalíbil ženě, a je rozpolcen. Žena bez manžela nebo svobodná dívka se stará o věci Páně, aby byla svatá tělem i duchem. Provdaná se stará o světské věci, aby se zalíbila muži. (1 Kor 7,32-34). To je realita mnoha křesťanských manželství dneška a jak vidíme, bylo to tak už v době apoštola Pavla. Ten jen smutně konstatuje, že to tak bohužel často je… Avšak, jak čteme dál ve stejné kapitole, dodává k tomu, že to rozhodně NENÍ Božím přáním. Boží plán je zcela jiný.
Bůh to chce jinak
Chci říci, bratří, toto: Lhůta je krátká. Proto ti, kdo mají ženy, ať jsou, jako by je neměli, a kdo pláčou, jako by neplakali, a kdo jsou veselí, jako by nebyli, a kdo kupují, jako by nevlastnili, a kdo užívají věcí tohoto světa, jako by neužívali; neboť podoba tohoto světa pomíjí. (1 Kor 7,29-31)
Málokdy dnes slyšíme kázání na tohle téma… Spíše se hodně mluví o tom, že kdo má rodinu, musí se naplno věnovat výhradně své rodině, a všechno ostatní je prý až druhořadé. Ale Pavlova kázání – a tedy Boží pohled na věc, novozákonní pohled – je jiný. Jeho kázání vypadala takto: Kdo má ženu, ať je, „jako by ji neměl“. Kdo kupuje, „jako by mu koupené věci nepatřily“ a kdo těchto věcí užívá, „jako by neužíval“. Nesnadné pochopit? – Vidíme zdůraznění protikladu mezi Božím královstvím a tímto světem. Je to zcela zásadní ukázání směru: pro co žít především, a pro co tolik ne. Ježíš to vyjádřil jednoznačně takto: Moje království není z tohoto světa. (J 18,36)
Co si z toho pro sebe vzít? To, aby naše srdce tlouklo na prvním místě pro Boží království. Samozřejmě že budeme milovat svou rodinu, svou manželku, své děti. Samozřejmě! Budeme o ně pečovat a starat se o ně. Ale nebudou pro nás modlou. Nebudou na prvním místě – to místo bude mít vždycky Bůh.
Pokud bychom nezvládli obojí, tj. starat se o rodinu a zároveň sloužit Bohu, pak samozřejmě bychom museli upřednostnit péči o rodinu; neboť je psáno, že „kdo se nestará o svou rodinu, zapřel víru a je horší než nevěřící“. To je však v Božím Slově uvedeno ne jako standard, ale jako pojistka. Standard je jasně daný: JÁ A MŮJ DŮM BUDEME SLOUŽIT HOSPODINU.
Služební manželství
JÁ A MŮJ DŮM BUDEME SLOUŽIT HOSPODINU – někdy se tomu říká „služební manželství“. Mnozí se k tomu rozhodnou už za svobodna: dali Bohu svůj život a chtějí mu sloužit po všechny své dny; zároveň ale mají touhu žít v manželství. Proto hledají člověka, který má stejné priority. A když takového člověka najdou, vstoupí do manželství a společně zrealizují to, k čemu se rozhodli. Po celém světě jsou statisíce manželských párů, které učinili takové rozhodnutí a podle toho pak žijí. Ti patří mezi hlavní nositele misijní a evangelizační práce po celém světě.
Kdo se na tomto světě chce příliš zabydlet…
Kdo z křesťanů se chce na tomto světě příliš zabydlet, ztrácí správnou perspektivu pro Boží věci.
Manželství jistě je pro Boha i pro nás velmi důležité. Je darem. Dá se i říci, že manželství je určitým způsobem vyjádření Boží lásky. Rodiny plné Boží lásky – tak si to Bůh jistě přeje.
Avšak pokud si uděláme ze své rodiny modlu – a jak snadno se to stane! – už se ocitáme někde jinde, než nás Bůh chtěl mít. Děti se pak stávají modlou, takovým malým bůžkem, kterého vlastně uctíváme a kolem kterého se točí všechno naše snažení, veškeré naše úsilí i všechen náš čas: bůžek zaujal místo Boha. Jak častý scénář dnešní doby! Nebo i manžel/manželka se nám může stát modlou, stejně tak i dům, zahrada, pole, naše firma, práce nebo cokoli dalšího…
Hledej … především Boží království
Jsi svobodný? Hledej! Ale NEJEN ŽIVOTNÍHO PARTNERA. Hledej především Boží království. Hledej Boží plány pro tvůj život. Hledej tvůj úkol na tomto světě. Každý má od Boha určité poslání a úkol; a nezáleží tak na tom, jestli to je velký nebo malý úkol – Bůh se na to takto nedívá; pro něj je každý člověk stejně cenný a úkol každého člověka v určitém smyslu stejně velký. Důležité je, abys našel a naplnil to, co Pán Ježíš očekává PRÁVĚ OD TEBE. To, co připravil právě pro tebe a pro tvůj život. TO MÁŠ NAJÍT A VYKONAT TO – ať jsi svobodný nebo ženatý/vdaná.
Dobré dary a mnoho Božího požehnání mohou být paradoxně i určitým nebezpečím
Bůh nám touží dávat své dobré dary a požehnání. Avšak zároveň se v tom nachází i určité nebezpečí, pokud jeho dary a požehnání uchopíme chybně. To je jedním z velkých paradoxů křesťanského života.
Ti, kdo od Boha mnoho dostali, se totiž často tak zabydlí v tom svém požehnání (ve své krásné rodině, v novém domě, ve svém vzdělání, v kariéře, v dostatku všeho…), že si s tím vlastně vystačí a na Boha už jim moc času nezbývá… To je velmi častý scénář křesťanských životů dnešní doby: své hřivny a dary, to, co od Boha dostali, používají převážně jen sami pro sebe a pro svou rodinu, pro svou práci, pro svou kariéru, a bohužel jen málo z toho investují do Božího království. Takoví lidé pak vykonají jen malou část (pokud vůbec) z toho, co od nich Bůh očekával. Místo toho si hlavně „užívají“ věcí, které jim Bůh daroval, zatímco svůj život tak převážně promarní.
Oni si toho tolik váží, že všechno, co mají, dají Jemu
Zatímco ti, kdo procházejí soužením – ti, kdo jsou chudí, nebo kdo jsou chudí duchem – ti, kdo touží a žízní po spravedlnosti, protože ve světě zažívají trápení a nespravedlnost – ti, kdo pláčou a volají k Bohu, protože vědí, že bez něj je jejich život naprosto zoufalý – ti, kdo to nemají v životě lehké – ti bývají Bohu nejblíže. Právě takoví lidé prožívají nejvíc Boží blízkosti a nejvíc reality Božího království.
Volají k Bohu ve svém soužení, a Bůh je zachraňuje, vysvobozuje je, pomáhá jim, změní jejich život… Zkroušený duch, to je oběť Bohu. Srdcem zkroušeným a zdeptaným ty, Bože, nepohrdáš. (Ž 51,19) Toto praví Vznešený a Vyvýšený, jehož přebývání je věčné, jehož jméno je Svatý: Přebývám ve vyvýšenosti a svatosti, ale i s tím, jenž je zdeptaný a poníženého ducha, abych oživil ducha ponížených, abych oživil srdce zdeptaných. (Iz 57,15)
Volají k Bohu a Bůh je zachrání, vysvobodí, změní jejich život. Oni si toho tolik váží, že všechno, co mají, dají jemu a žijí pro něj po zbytek svých životů. Mohou být svobodní nebo ženatí/vdané – to není až tak podstatné. Podstatné je, že uviděli Boží srdce. Poznali, jak to Bůh doopravdy myslí. A pak už by je ani nenapadlo žít si dál jen sami pro sebe. Boží království a Nebe se pro ně stalo vším a podle toho pak žijí. Ti přinesou Bohu ovoce, které on očekává. To jsou ti, kterým Pán nakonec řekne: Správně, služebníku dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým; vejdi a raduj se u svého pána. (Mt 25,21)
