Logo banner
Svobodný – ženatý – výhoda – nevýhoda?



Časté pocity nezadaných

Mnoho svobodných zažívá pocity samoty nebo zbytečnosti. Ti z nich, kdo myslí více na sebe, se trápí prostě tím, že se cítí osamělí. Ti, kdo myslí i na druhé, se trápí trochu jinak: „K čemu je vlastně můj život? Jsem sám/a a žiju jen pro sebe … jsem asi sobec. Přitom bych chtěl/a žít pro někoho druhého. Má můj život vůbec smysl? Roky ubíhají a stále nikdo vhodný na obzoru…“


Časté pocity zadaných

Avšak i mnozí ženatí muži a vdané ženy – u kterých bychom si možná mysleli, že cítí smysluplnost svého života – mívají podobné pocity a výčitky: „Žiju vlastně jen pro sebe a pro svou rodinu, o nic jiného se nestarám – jsem to ale sobec. Všude je tolik lidí potřebných a chudých, mnoho těch, kdo ještě neznají Krista, ale já jim nepomáhám ani ode mě neslyší evangelium. Vždyť se vlastně starám jenom o to, aby bylo dobře mně a mojí rodině – já bídný sobecký člověk.“

Jak to tedy je? Je sobecké být svobodný? Nebo je sobecké žít pro svou rodinu? Odpověď samozřejmě není tak snadná a ani žádné dva lidské životy nejsou stejné. Někdo, kdo se zdá být (druhým nebo sobě) sobcem, jím ve skutečnosti (tj. v Božích očích) třeba vůbec není. A někdo jiný, do kterého bychom to možná neřekli, naopak může být z Božího pohledu velkým sobcem.

Ve skutečnosti je to tak, že je možné být sobcem jak ve stavu svobodném, tak v manželství; nerozhoduje rodinný stav, ale náš postoj srdce a naše každodenní rozhodnutí – pro koho a pro co žijeme. Dobrá zpráva ale je, že jak ve stavu svobodném, tak v manželství je možné sobcem nebýt: žít naplno v tom stavu, ve kterém jsem – ať svobodný, či ženatý/vdaná.


Co znamená naplno?

„Naplno“ ale znamená něco docela jiného, než si pod tím pojmem většina lidí představí.

Nevěřící lidé si často moc dobře uvědomují, že je třeba prožít život naplno … vnímají totiž pomíjivost a dočasnost všeho; vidí, jak jim roky ubíhají a mizí; a tak se snaží urvat ze života maximum. Ženou se dopředu, ale bohužel jen za pozemskými, pomíjivými věcmi. Jejich snaha proto nakonec (pokud se neobrátí k Bohu) vyzní naprázdno.

Můžeme se v tom od nevěřících hodně naučit; SMĚR, kterým půjdeme NAPLNO, ale bude samozřejmě úplně jiný, v podstatě o 180 stupňů přesně na opačnou stranu…, avšak to zaměření na cíl, ta schopnost činit věci s maximálním nasazením, to křesťanům často schází a to je třeba se naučit.


Využij čas

POUŽIJ SVŮJ SVOBODNÝ ŽIVOT – využij celý svůj potenciál. Cíl je přinést živého Krista všude, kde ho ještě nemají. Jako Otec poslal mě, tak já posílám vás… Co z tohoto velkého úkolu je konkrétně tvůj díl a tvá zodpovědnost, tvá část práce – to se dozvíš, když to budeš hledat. Pak běž a dělej to NAPLNO.

VYUŽIJ ČAS JAKO ŽENATÝ/VDANÁ. Možná máš výhodu, kterou ti svobodní závidí. Oni ale zase mají výhodu, kterou jim někdy závidíš ty: mají mnoho volného času, mohou se tak zapojit do spousty aktivit včetně těch nejdůležitějších – evangelizačních, modlitebních, misijních… Avšak stejně jako na svobodném, i na tobě záleží. I ty máš kolem sebe spousty lidí, desítky nebo možná stovky, kteří potřebují Nebe. Každý z nich potřebuje poznat živého Ježíše – a právě ty můžeš rozhodnout, jestli ho najdou, nebo ne. Přineseš jim živého Ježíše, nebo nepřineseš? A přinést jim živého Ježíše znamená něco mnohem víc, než jen jednou za rok jim říci, že je Ježíš miluje. Misie je velké úsilí, mnoho bojů a zápasů, bojů o spasení duší, je to zápas NAPLNO a na celou řadu let. Ale na konci toho zápasu můžou být desítky nebo možná stovky lidí, kteří díky tobě poznají živého Boha.


Já a můj dům budeme sloužit Hospodinu

Toto je ve skutečnosti Boží plán pro každého, kdo patří Bohu: já a můj dům budeme sloužit Hospodinu (Jozue 24,15) Jozue přivedl Boží lid do zaslíbené země; v posledních dvou kapitolách knihy Jozue čteme, jak předkládá shrnutí klíčových instrukcí pro národ / a pro každého jednotlivce. Uprostřed toho, jako koruna všech instrukcí pro jejich životy, je tento výrok. JÁ A MŮJ DŮM BUDEME SLOUŽIT HOSPODINU vyslovil Jozue jako program pro svou vlastní rodinu a zároveň k tomu vyzval celý Izrael; ten se k němu celý připojil a všichni společně učinili toto celoživotní rozhodnutí.

To není nějaký vzdálený nedosažitelný ideál, ale je to jasné zjevení Božího plánu jak pro každou rodinu, která patří Hospodinu, tak pro každého jednotlivce. Jozue je v Bibli pouhým předobrazem Ježíše Krista; o co větší platnost to má dnes, kdy jako křesťané jsme v Nové smlouvě s Bohem – ve smlouvě nové a věčné skrze krev Ježíše Krista. Tím více dnes platí: JÁ A MŮJ DŮM BUDEME SLOUŽIT HOSPODINU.


Mnozí po vstupu do manželství zapomenou na všechno ostatní…

Mnozí bohužel po vstupu do manželství zapomenou na všechno ostatní a žijí už jen sami pro sebe a pro svou rodinu. Svobodný se stará o věci Páně, jak by se líbil Bohu, ale ženatý se stará o světské věci, jak by se zalíbil ženě, a je rozpolcen. Žena bez manžela nebo svobodná dívka se stará o věci Páně, aby byla svatá tělem i duchem. Provdaná se stará o světské věci, aby se zalíbila muži. (1 Kor 7,32–34) To je bohužel realita mnoha křesťanských manželství dneška a jak vidíme, bylo tomu tak už v době apoštola Pavla. Ten smutně konstatuje, že to tak bohužel často je … avšak jak čteme dál ve stejné kapitole, říká, že tohle NENÍ Boží přání. Boží plán je zcela jiný!


Bůh to chce jinak

Chci říci, bratří, toto: Lhůta je krátká. Proto ti, kdo mají ženy, ať jsou, jako by je neměli, a kdo pláčou, jako by neplakali, a kdo jsou veselí, jako by nebyli, a kdo kupují, jako by nevlastnili, a kdo užívají věcí tohoto světa, jako by neužívali; neboť podoba tohoto světa pomíjí. (1 Kor 7,29–31)

Málokdy dnes slyšíme kázání na toto téma… Spíše se hodně mluví o tom, že kdo má rodinu, musí se naplno věnovat výhradně své rodině, a všechno ostatní je prý až druhořadé. Ale Pavlova kázání – a tedy Boží pohled na věc, novozákonní pohled – je jiný.

Jeho kázání vypadala takto: Kdo má ženu, ať je, „jako by ji neměl“. Kdo kupuje, „jako by mu koupené věci nepatřily“ a kdo těchto věcí užívá, „jako by neužíval“.

Nesnadné pochopit? – Vidíme zdůraznění protikladu mezi Božím královstvím a tímto světem. Je to zcela zásadní ukázání směru: pro co žít především, a pro co tolik ne. Nejjasněji se o tom vyjádřil přímo Ježíš: Moje království není z tohoto světa. (J 18,36)

Naše srdce bude na prvním místě tlouci pro Boží království. Samozřejmě že budeme milovat svou rodinu, svou manželku, své děti. Samozřejmě! Budeme o ně pečovat a starat se o ně. Ale nebudou pro nás modlou. Nebudou na prvním místě – to místo bude mít vždycky Bůh.

Pokud bychom nezvládli obojí, starat se o rodinu a zároveň sloužit Bohu, pak samozřejmě bychom museli upřednostnit péči o rodinu; neboť je psáno, že „kdo se nestará o svou rodinu, zapřel víru a je horší než nevěřící“. To je však v Božím Slově uvedeno ne jako standard, ale jako pojistka. Standard je: JÁ A MŮJ DŮM BUDEME SLOUŽIT HOSPODINU.


Služební manželství

JÁ A MŮJ DŮM BUDEME SLOUŽIT HOSPODINU – někdy se tomu říká „služební manželství“. Mnozí se k tomu rozhodnou už za svobodna: dali Bohu svůj život a chtějí mu sloužit po všechny své dny; zároveň ale mají touhu žít v manželství. Proto hledají člověka, který má stejné priority. A když takového člověka najdou, vstoupí do manželství a společně zrealizují to, k čemu se rozhodli. Po celém světě jsou statisíce manželských párů, které učinili takové rozhodnutí a podle toho pak žijí. Ti patří mezi hlavní nositele misijní a evangelizační práce po celém světě.


Kdo se na tomto světě chce příliš zabydlet…

Kdo z křesťanů se chce na tomto světě příliš zabydlet, ztrácí správnou perspektivu pro Boží věci.

Manželství je pro Boha i pro nás velmi důležité. Je darem. Je určitým způsobem vyjádření Boží lásky. Rodiny plné Boží lásky – tak si to Bůh jistě přeje.

Avšak pokud si uděláme ze své rodiny modlu – a jak snadno se to stane! – už se ocitáme někde jinde, než nás Bůh chtěl mít. Děti se pak stávají modlou, malým bůžkem, kterého vlastně uctíváme a kolem kterého se točí všechno naše snažení a všechno naše úsilí a všechen náš čas – bůžek zaujal místo Boha. Jak častý scénář dnešní doby! Nebo manžel/manželka se nám může stát modlou, stejně jako dům, zahrada, pole, naše firma, práce…


Hledej … především Boží království

Jsi svobodný? Hledej! Ale NEJEN ŽIVOTNÍHO PARTNERA. Hledej především Boží království. Hledej Boží plány pro tvůj život. Hledej tvůj úkol na tomto světě. Každý má od Boha určité poslání a úkol; a nezáleží tak na tom, jestli to je velký nebo malý úkol – Bůh se na to takto nedívá; pro něj je každý člověk stejně cenný a taky úkol každého člověka v určitém smyslu stejně velký. Důležité je, abys našel a naplnil to, co Pán Ježíš očekává PRÁVĚ OD TEBE, od tvého života. To, co připravil právě pro tebe a pro tvůj život. TO MÁŠ NAJÍT A TO MÁŠ VYKONAT – ať jsi svobodný, nebo ženatý/vdaná.


Dobré dary a mnoho Božího požehnání – mohou paradoxně být i určitým nebezpečím

Bůh nám touží dávat své dobré dary a požehnání – avšak zároveň se v tom nachází i určité nebezpečí; je to zároveň jedním z velkých paradoxů křesťanského života.

Ti, kdo od Boha mnoho dostali, se totiž často tak zabydlí v tom svém požehnání (ve své krásné rodině, v novém domě, ve svém vzdělání, v kariéře, v dostatku všeho…), že si s tím vlastně už „vystačí“, a na Boha zapomínají. Je to velmi častý scénář křesťanských životů dnešní doby. Své hřivny a dary, to, co od Boha dostali, používají převážně sami pro sebe a pro svou rodinu, pro svou práci, pro svou kariéru – nikoliv pro Boží království. Takoví lidé pak zdaleka nevykonají ani část z toho, co od nich Bůh očekával. Místo toho si pouze „užívají“ to, co jim Bůh daroval.


Oni si toho tolik váží, že všechno, co mají, dají Jemu

Zatímco ti, kdo procházejí soužením – ti, kdo jsou chudí – nebo kdo jsou chudí duchem – ti, kdo touží a žízní po spravedlnosti, protože ve světě zažívají trápení a nespravedlnost – ti, kdo pláčou a volají k Bohu, protože vědí, že bez něj je jejich život naprosto zoufalý – ti, kdo to nemají v životě lehké – ti bývají Bohu nejblíže. Právě takoví lidé prožívají nejvíc Boží blízkosti a nejvíc reality Božího království.

Volají k Bohu ve svém soužení, a Bůh je zachraňuje, vysvobozuje je, pomáhá jim, změní jejich život… Zkroušený duch, to je oběť Bohu. Srdcem zkroušeným a zdeptaným ty, Bože, nepohrdáš! (Ž 51,19) Toto praví Vznešený a Vyvýšený, jehož přebývání je věčné, jehož jméno je Svatý: Přebývám ve vyvýšenosti a svatosti, ale i s tím, jenž je zdeptaný a poníženého ducha, abych oživil ducha ponížených, abych oživil srdce zdeptaných. (Iz 57,15)

Volají k Bohu a Bůh je zachrání, vysvobodí, změní jejich život.

Oni si toho tolik váží, že všechno, co mají, dají jemu a žijí pro něj po zbytek svých životů.

Mohou být svobodní nebo ženatí/vdané – to není až tak podstatné. Podstatné je, že uviděli Boží srdce. Poznali, jak to Bůh doopravdy myslí. A pak už by je ani nenapadlo žít si dál jen sami pro sebe. Boží království a Nebe se pro ně stalo vším a podle toho pak žijí. Ti přinesou Bohu ovoce, které on očekává. A jsou to ti, kterým Pán nakonec řekne: Správně, služebníku dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým; vejdi a raduj se u svého pána. (Mt 25,21)