Čím se trápí nezadaní
Lidé, kteří jsou sami, mívají někdy pocit, že jejich život je vlastně zbytečný. Domnívají se, že kdyby měli životního partnera, bylo by jim mnohem lépe. Můžeme je rozdělit ještě do dvou skupin. Ti z nich, kdo myslí víc na sebe než na druhé, se trápí hlavně tím, že o něco přicházejí a něco podstatného v životě jim uniká. Ti, kdo myslí i na druhé, se kromě toho trápí i tím, že nemají nikoho, koho by mohli učinit šťastným. Nebo u koho by aspoň mohli napomoci tomu, aby jeho/její život byl lepší a spokojenější než doposud. Nejde to z důvodu, že stále jaksi nemohou najít toho pravého, s kým by svůj život dali dohromady. A tak si vyčítají, že žijí sobecky jen sami pro sebe…
Čím se trápí zadaní
Ale i ti, kdo nejsou sami, mívají výčitky podobného druhu. Jsou to lidé, do kterých bychom to možná neřekli. Dokonce i mnozí z těch, kdo žijí ve spokojeném manželství. „Žiju vlastně jen pro sebe a pro svou rodinu, o nic jiného se nestarám. Přitom je všude tolik lidí, kteří ještě neznají Krista. Kdy naposled ode mě slyšeli evangelium? Co jsem pro ně udělal? Jde mi jen o to, abych se měl dobře já a moje rodina. Já bídný, sobecký člověk…“
Jak to vidí Bůh?
Jak to tedy vlastně je? Je sobecké být svobodný? Nebo je sobecké žít pro svou rodinu? Odpověď samozřejmě není tak prostá. Žádné dva životy nejsou stejné, přestože zvenčí mohou vypadat podobně. Někdo, kdo připadá druhým lidem (případně sám sobě) sobecký, takový ve skutečnosti, tj. v Božích očích třeba vůbec není. A ten, do kterého bychom to neřekli, může být z Božího pohledu velmi sobecký člověk. Rozdíl nespočívá v rodinném stavu. Jaké to tedy má řešení? Jde o postoj srdce a každodenní rozhodnutí: pro co a pro koho žiju. Žít naplno ve stavu, ve kterém jsem.
Co znamená naplno
„Naplno“ zasazené do tohoto kontextu bude samozřejmě znamenat něco docela jiného, než si pod tím pojmem dnes většina lidí představí. Potřebu žít naplno si paradoxně víc než křesťané často uvědomují nevěřící lidé. Důvodem je to, že nevědí, že jejich život smrtí neskončí. Logicky se tedy snaží urvat z každého pozemského dne maximum. Ženou se za dalšími a novými zkušenostmi a prožitky. Jejich horečné úsilí v konečném součtu přesto vyzní naprázdno. Tedy pokud neuvěří v Ježíše. V něčem nás ale přece mohou inspirovat. Jejich rozhodnutí dělat věci s maximálním nasazením, to křesťanům bohužel často chybí.
Využij čas
VYUŽIJ ČAS, jestliže jsi svobodný – využij celý svůj potenciál, který ti Bůh dal. Cílem je přinést živého Ježíše všude, kde ho ještě nemají. Jako Otec poslal mě, tak já posílám vás. To je velké poslání. Jaká část z toho je konkrétně tvým úkolem a tvou odpovědností, to musíš hledat, najít a pak vykonat. Neodkládej to, protože času je málo. Tak běž a dělej to NAPLNO.
VYUŽIJ ČAS, jestliže jsi ženatý/vdaná – využij celý svůj potenciál, který ti Bůh dal. Možná máš výhodu (tj. manželství), kterou ti svobodní závidí. Oni ale zase mají jinou výhodu, kterou jim někdy závidíš ty: mají mnohem více volného času, který mohou investovat do spousty aktivit včetně těch nejdůležitějších, tj. evangelizačních, modlitebních, misijních. Je potřeba, abys věděl, že na tobě záleží stejně jako na svobodném. I ty máš kolem sebe spousty lidí, desítky nebo stovky těch, kteří potřebují získat Nebe. Každý z nich potřebuje poznat Ježíše a právě ty můžeš rozhodnout o tom, jestli ho najdou, nebo ne. Přinést jim živého Ježíše znamená samozřejmě něco mnohem víc, než jim jednou za rok říci, že Ježíš je miluje. Misie je velké úsilí. Je to mnoho bojů a zápasů, bojů o spasení milionů duší. Je to zápas NAPLNO a na celou řadu let. Ale na konci toho zápasu budou mnozí z nich děkovat právě tobě, že získali Nebe.
Já a můj dům budeme sloužit Hospodinu
Jozue přivádí Boží lid do zaslíbené země. V posledních dvou kapitolách této knihy čteme, jak předkládá národu shrnutí hlavních instrukcí. Uprostřed toho, jako koruna všech instrukcí pro jejich životy, zní výrok: Já a můj dům budeme sloužit Hospodinu (Jozue 24,15). Tím Jozue vyslovil program pro svou vlastní rodinu a zároveň k tomu vyzval celý Izrael. Všichni se k němu připojili a učinili celoživotní rozhodnutí.
Není to nějaký vzdálený nebo nedosažitelný cíl, ale jasný Boží plán jak pro každou rodinu, tak pro každého jednotlivce. Jozue je v Bibli předobrazem Ježíše Krista. Proto dnes, v čase Nové smlouvy s Bohem, platí mnohem víc než kdy dřív: JÁ A MŮJ DŮM BUDEME SLOUŽIT HOSPODINU.
Mnozí po vstupu do manželství zapomenou na všechno ostatní
Po vstupu do manželství mnozí zapomenou na vše ostatní a žijí už jen sami pro sebe a svou rodinu. Svobodný se stará o věci Páně, jak by se líbil Bohu, ale ženatý se stará o světské věci, jak by se zalíbil ženě, a je rozpolcen. Žena bez manžela nebo svobodná dívka se stará o věci Páně, aby byla svatá tělem i duchem. Provdaná se stará o světské věci, aby se zalíbila muži. (1 Kor 7,32-34). To je realita mnoha křesťanských manželství dneška a jak vidíme, stejné to bylo už v době apoštola Pavla. Ten smutně konstatuje, že to je běžné. Ale jak čteme dál ve stejné kapitole, dodává, že to rozhodně není Božím přáním. Boží plán je jiný.
Bůh to chce jinak
Chci říci, bratří, toto: Lhůta je krátká. Proto ti, kdo mají ženy, ať jsou, jako by je neměli, a kdo pláčou, jako by neplakali, a kdo jsou veselí, jako by nebyli, a kdo kupují, jako by nevlastnili, a kdo užívají věcí tohoto světa, jako by neužívali; neboť podoba tohoto světa pomíjí. (1 Kor 7,29-31)
Málokdy dnes slyšíme kázání na tohle téma. Spíše se hodně mluví o tom, že kdo má rodinu, musí se věnovat hlavně své rodině a vše ostatní je prý druhořadé. Ale Pavlova kázání – a tedy Boží pohled na věc, tj. novozákonní pohled – je jiný. Jeho kázání vypadala takto: Kdo má ženu, ať je, jako by ji neměl. Kdo kupuje, jako by mu koupené věci nepatřily a kdo těchto věcí užívá, jako by neužíval. Nesnadné pochopit? Má to více rovin, ale podstatné je toto. Jde o zdůraznění protikladu mezi Božím královstvím a královstvím tohoto světa. Jde o zásadní nasměrování: pro co žít především, a pro co tolik ne. Sám Ježíš to vyjádřil takto: Moje království není z tohoto světa. (J 18,36)
Co si z toho vzít? Aby naše srdce tlouklo na prvním místě pro Boží království. Samozřejmě že budeme milovat svou rodinu, svou manželku, své děti. Samozřejmě o ně budeme pečovat a starat se o ně. Ale nebudou pro nás modlou. Nebudou na prvním místě – to místo bude mít vždycky Bůh.
Pokud bychom nezvládli obojí, tj. starat se o rodinu a zároveň sloužit Bohu, pak je třeba upřednostnit péči o rodinu. Neboť je psáno, že kdo se nestará o svou rodinu, zapřel víru a je horší než nevěřící. To je však v Božím Slově uvedeno jen jako pojistka. Nemá to být standard. Standard je jasně daný: JÁ A MŮJ DŮM BUDEME SLOUŽIT HOSPODINU.
Služební manželství
JÁ A MŮJ DŮM BUDEME SLOUŽIT HOSPODINU. Někdy se tomu říká „služební manželství“. Mnozí se k tomu rozhodnou už za svobodna. Dají svůj život Bohu a chtějí mu sloužit po všechny své dny. Zároveň mají touhu žít v manželství a tak hledají někoho, kdo má stejné priority a s kým by mohli spojit svůj život dohromady. Když takového člověka najdou, vstoupí do manželství a společně zrealizují to, k čemu se rozhodli. Po celém světě jsou statisíce manželských párů, které učinili takové rozhodnutí a podle toho pak žijí. Ti patří mezi hlavní nositele misijní a evangelizační práce po celém světě.
Kdo se chce na tomto světě příliš zabydlet…
Kdo z křesťanů se chce na tomto světě příliš zabydlet, ztrácí správnou perspektivu pro Boží věci. Manželství je jistě velkým darem. Dá se říci, že v určitém smyslu je vyjádřením Boží lásky. Rodiny plné Boží lásky – tak si to Bůh jistě přeje. Avšak pokud si uděláme ze své rodiny modlu – a jak snadno se to stane! – už se ocitáme někde jinde, než nás Bůh chtěl mít. Naše děti se pak stávají modlou, takovým malým bůžkem, kterého vlastně uctíváme a kolem kterého se točí všechno naše snažení a všechen náš čas. Bůžek zaujal místo Boha. Jak častý scénář dnešní doby! Nebo i manžel/manželka se nám může stát modlou, stejně tak dům, zahrada, pole, naše firma, práce nebo cokoli jiného.
Hledej … především Boží království
Jsi svobodný? Hledej! Nejen životního partnera, ale především Boží království. Hledej Boží plán pro tvůj život. Hledej tvůj úkol na tomto světě. Každý má od Boha určité poslání a úkol. A nezáleží tak na tom, jestli to je velký nebo malý úkol, Bůh se na to takto nedívá. Pro něj je každý člověk stejně cenný a úkol každého člověka v určitém smyslu stejně velký. Důležité je, abys našel a naplnil, co Pán Ježíš očekává právě od tebe. To, co připravil pro tebe a pro tvůj život. Tak to najdi a vykonej to – ať jsi svobodný nebo ženatý/vdaná.
Mnoho Božího požehnání může být paradoxně určitým nebezpečím
Bůh velmi touží dávat nám své dobré dary. Avšak zároveň se v tom nachází i určité nebezpečí, jestliže jeho dary a jeho požehnání uchopíme chybně. To patří mezi největší paradoxy křesťanského života. Ti, kdo od Boha mnoho dostali, se totiž častokrát tak zabydlí v tom svém požehnání – ve své krásné rodině, v novém domě, ve svém vzdělání, v kariéře, v dostatku všeho – že si s tím vystačí, a ten, který jim to všechno dal, už je moc nezajímá… Nebo na něj pro všechny své aktivity už nemají čas… A vlastně Boha už ani nepotřebují, vždyť mají všecko… To je velmi častý a velmi smutný scénář křesťanských životů dnešní doby. Své hřivny a dary, to co od Boha dostali, použili převážně jen sami pro sebe a pro svou rodinu, pro svou práci, pro svou kariéru. Jen málo ze svých hřiven investovali do Božího království. Užívají si věcí, které jim Bůh dal, berou je jako samozřejmost. Svůj život převážně promarní. Takoví lidé pak vykonají jen malou část (pokud vůbec něco) z toho, co od nich Bůh očekával.
Oni si toho tolik váží, že všechno, co mají, dají Jemu
Zatímco ti, kdo procházejí těžkými věcmi a trápením – ti, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, protože ve světě zažívají nespravedlnost – ti, kdo pláčou a volají k Bohu o pomoc, protože vědí, že bez něj by jejich život byl naprosto zoufalý – ti, kdo to nemají v životě lehké – ti bývají Bohu nejblíže. Právě takoví lidé prožívají nejvíce Boží blízkosti a nejvíc reality Božího království. Volají k Bohu ve svém soužení a Bůh jim pomáhá, změní jejich úděl, promění jejich život. Zkroušený duch, to je oběť Bohu. Srdcem zkroušeným a zdeptaným ty, Bože, nepohrdáš. (Ž 51,19). Toto praví Vznešený a Vyvýšený, jehož přebývání je věčné, jehož jméno je Svatý: Přebývám ve vyvýšenosti a svatosti, ale i s tím, jenž je zdeptaný a poníženého ducha, abych oživil ducha ponížených, abych oživil srdce zdeptaných. (Iz 57,15). Volají k Bohu a on je zachrání, vysvobodí, změní jejich život. Oni si toho tolik váží, že všechno, co mají, dají jemu a žijí pro něj po zbytek svých dnů. Mohou být svobodní nebo ženatí/vdané, to není až tak podstatné. Podstatné je, že uviděli Boží srdce. Poznali, jak to Bůh doopravdy myslí. A pak už by je ani nenapadlo žít si dál jen sami pro sebe. Boží království a Nebe se pro ně stanou vším a podle toho pak žijí. Ti přinesou Bohu ovoce, které on očekává. To jsou ti, kterým Pán nakonec řekne: Správně, služebníku dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým; vejdi a raduj se u svého pána. (Mt 25,21)
