Vidím, jak svět víc a víc proniká do církví a ovlivňuje církve, místo aby církve ovlivňovaly svět. Vidím, jak Boží dům je ovládán hudbou. Vidím, jak v Božím domě vládne zábava. Je to posedlost zábavou v Božím domě a je to nenávist ke každému napomínání a ke každé nápravě. Avšak taková slova dnes už nikdo nechce slyšet…
Kam se z Božího domu vytratil zármutek? Co biblické pojmy jako utrpení ve službě? O nich se dnes v církvích nemluví. Dnešní zhýčkaná doba – a zhýčkaná církev – je odhodily pryč. Proto už o nich neslyšíme.
Ten vnitřní zármutek znamená extrémní lítost a bolest. Když emoce jsou tak zjitřené, až se stávají bolestí. Když prožíváš akutní a hlubokou bolest nad stavem, ve kterém se nacházíš ty sám nebo ve kterém je tvé okolí. To je utrpení. To je skutečný zármutek a lítost. To je agónie Božího srdce.
Dnes nám jde mnohem víc o naši náboženskou mluvu nebo si zakládáme na výrocích o probuzení. Ale přitom jsme se stali tak vlažnými!
Každá opravdová touha se rodí z hlubokého zármutku. Opravdová touha po Kristu přichází z ponoření, ze křtu do utrpení. Hledejte to v Písmu a najdete to. Pochopíte, že se to dělo pokaždé, když Bůh se rozhodl uskutečnit obnovu nebo změnit nějakou situaci. Situaci, kdy všechno už bylo v troskách. On toužil sdílet své vlastní utrpení, způsobené tím, že viděl, co se děje jeho církvi a jeho lidu – a toužil nalézt modlícího se člověka, aby ho mohl uchopit a doslova ponořit, pokřtít do tohoto svého zármutku, aby s ním ten zármutek mohl sdílet.
Můžeme to vidět v knize Nehemiáše. Jeruzalém je v troskách. A co s tím udělá Bůh? Jak zareaguje na tu situaci? Jak obnoví ty ruiny?
Přátelé, uvědomme si, že Nehemiáš nebyl kazatelem. Byl to muž zaměstnaný ve vysoké pozici. A byl to modlitebník. Bůh v něm nalezl člověka, který nebude mít jen nějaké tělesné emoce. Nejen nějaké obrovské emocionální zapálení pro věc, které hned zas vyprchá. Ne! Nehemiáš řekl: „Byl jsem zlomený a plakal jsem, rmoutil jsem se a postil jsem se. A pak jsem se začal modlit dnem i nocí!“
Proč ti ostatní lidé kolem něj, proč oni nepřinesli řešení? Proč je Bůh nepoužil k té obnově? Proč s tím Božím slovem nepřišli oni? Protože v nich nebyla žádná bolest ani žal nad tou situací, žádný pláč ani žádné modlitby.
Podobné je to dnes. Všechno je v troskách! Dotýkají se tě tato slova? Záleží ti na tom vůbec? Záleží ti na tom, že Boží duchovní Jeruzalém – církev je dnes doslova provdána za svět? Že se mrazivá bezcitnost rozšířila po celé zemi?
A ještě osobněji: záleží ti na Jeruzalému, který je v našich vlastních srdcích? Všude vidíme znamení zkázy. Ta vysává všechnu duchovní moc a všechno zapálení. Jsme už tak slepí k té vlažnosti! Jsme slepí k té podivné směsici – k tomu prolnutí církví se světem, které se nenápadně vplížilo do našich řad. A tohle si přeje Ďábel: odstavit tě z boje a zničit to v tobě, abys už více nebojoval na modlitbách, abys už před Bohem neplakal. Ďábel ti klidně dovolí vysedávat u televize, zatímco tvá rodina je na cestě do pekla.
Chci se tě zeptat: usvědčuje tě to, co tu dnes říkám? Je obrovský rozdíl mezi hlubokým zármutkem a zájmem o něco. Zájem znamená, že tě něco baví, že se o něco zajímáš – nějaký projekt nebo nějaká angažovanost nebo péče o něco. Chci ti ale říci něco zásadního, co jsem se naučil za těch padesát let ve službě kazatele. Jestli se něco nenarodí z žalu, z hlubokého zármutku a lítosti – jestli se to nenarodí z Ducha Svatého, kdy to, co vidíš a slyšíš, ty ruiny kolem, všechna ta zkáza kolem, kdy tě to přivede na kolena a přivede tě to do křtu soužením a zármutkem, kdy se začneš modlit a hledat Boha… Ano, vím, že to tak je. Ó, můj Bože, opravdu to vím? Ne do té doby, dokud nejsem úplně zoufalý ze stavu věcí kolem, dokud nejsem přemožen hlubokým zármutkem. Až teprve potom to opravdu vím a rozumím!
Podívejte se na všechny dnešní projekty a služby, to co dnes v církvích děláme. Kde jsou učitelé nedělních škol, kteří by plakali a rmoutili se nad dětmi, o kterých vědí, že vůbec nerozumějí a neposlouchají a že jsou na cestě do pekla? Vždyť přece skutečný život modlitby začíná na místě zármutku. Až když jste ochotni své srdce vydat do modlitby, tehdy Bůh začne přicházet a začne se s vámi dělit o své vlastní srdce. A vaše srdce začne volat: Ó, Bože, lidé se rouhají tvému jménu! Duch Svatý je zesměšňován! Boží nepřítel přišel a usiluje zničit svědectví o Boží věrnosti! Je nutné něco udělat!
Avšak nenastane žádná obnova, žádné rozvlažení ani žádné probuzení, dokud Bohu nedovolíme, aby nás ještě jednou zlomil. Přátelé, začíná být hodně pozdě a začíná to být velmi vážné. Prosím neříkejte mi, neříkejte, že vám opravdu o něco jde, když jste schopni jen celé hodiny vysedávat u televize nebo u internetu…
Pojďme se modlit: „Pane Bože, jsou zde někteří, kdo potřebují přijít ke tvému oltáři a vyznat: Pane, už nejsem to, co jsem býval. Nejsem tam, kde bych měl být. Už nemám tvé srdce. Už nemám tvé modlitební břemeno. Chtěl jsem to jen mít snadné… Chtěl jsem být hlavně šťastný… Jenomže, můj Pane, opravdová radost, tvá skutečná radost přichází cestou přes hluboký zármutek. Nic, co pochází z těla, ti nepřinese radost. Nezajímá mě, kolik peněz… Nezajímá mě, jaký nový dům… Ne, není absolutně nic ve fyzickém světě, co by mohlo přinést opravdovou radost. Pouze to, co je učiněno skrze Ducha Svatého, když jsi mu poslušný a následuješ Pánovo srdce…“
Postav ochranný val kolem své rodiny. Postav ochranný val kolem svého srdce. Staň se silným a neústupným vůči Božímu nepříteli! Pane Bože, to je to, po čem toužíme!
Autor: David Wilkerson
Existuje jeden dar, o který potřebujeme Pána v dnešní době prosit. Je to dar slz. Musíme se přiblížit k Bohu a nechat se jím používat hlubším způsobem než doposud.
Dar slz je víc než jen výsledek utrpení, která někdy zažíváme během života v tomto padlém světě. Dar slz pramení z bolesti a soucitu, které s lidmi prožívá Ježíš. On je náš Nejvyšší kněz a prožívá s námi všechny bolesti a trápení, kterými procházíme.
Potřebujeme cítit k Americe (České republice, Slovensku, pozn. překl.) stejné věci, které k ní cítí on. Potřebujeme vnímat, co on cítí k církvi. Potřebujeme cítit, co Bůh prožívá, když vidí, jak se dnes na zemi šíří hřích a nepravost.
Jestliže chceme vidět probuzení, potřebujeme mít slzy. Jestli nemáme slzy, je to tím, že naše srdce jsou vyschlá a tvrdá. Pane, dej nám slzy, abychom mohli vidět probuzení!
V šestém žalmu David říká: Vyčerpán jsem nářkem, každé noci… Jak je to dlouho, co jsme ty nebo já proplakali celou noc? On dále říká: Smáčím svou podušku pláčem, skrápím slzami své lože. Zrak mi slábne hořem. Považovali jste Ježíše Krista za muže zármutku? On není znám jako muž smíchu. Není znám jako muž povrchního veselí. On je znám jako muž soucitu.
V době, ve které žijeme – na konci tohoto věku před druhým příchodem Ježíše Krista – bude nezbytné, aby se církev ztotožnila nejen s Kristovým nebeským povoláním, ale i s jeho cestami, jak to povolání naplnit. Ježíš Kristus je muž lítosti a soucitu. Mít účast na Kristových utrpeních je privilegium, a když je to nezbytné, až do bodu smrti.
Naše suché oči o nás říkají, že máme tvrdá a vyschlá srdce. Ale slzy ukazují, že srdce je měkké. Kde však dnes vidíme slzy? Žalm 56,9 říká: O mém vyhnanství si vedeš záznam. Ukládej si do měchu mé slzy. Což je ve svých záznamech nemáš? Věděli jste, že Bůh si vaše slzy schovává?
Znám teology, kteří jsou vyschlí jako troud. Jakkoli emotivní je jejich kázání, nikdy neuroní ani slzu. Ale jak chceš kázat evangelium – smrt Kristovu a vše, co se stalo na kříži – bez slz? Jestli se díváš na Syna Božího bez slz, které tvůj duchovní zrak ochraňují, staneš se slepým. Nestalo se to snad tolika teologům? Zabývají se Božím slovem, ale nikdy nepláčou. Nikdy neobměkčili svá srdce. Nikdy se ve svých srdcích Bohu opravdově nevydali.
Co když se věci mají takto: jsme povoláni nejdříve přijmout Boží dar slz, než Pán rozhodne, že nám bude moci dát dar probuzení. Co byste udělali? Usilovali byste o ten dar? Hledali byste ho? Prosili byste o něj naléhavě? Jestli opravdu chcete vidět probuzení, věřím, že to budete dělat.
Dokud situace není beznadějná, nepláčeme. Slzy nám netečou, dokud to není opravdu zoufalé. Tak proč nám nedochází, že už přišel čas na slzy?! Příliš dlouho jsme v církvích dělali opak. Pojďme teď zkusit slzy.
Možná jsme měli příliš mnoho know how (vědět jak), ale teď je čas na know WHO (vědět kdo). Ježíš, muž soucitu. Zkusme tedy slzy. Říkám vám, že nebude žádný věhlas ani sklizeň, dokud nejprve nebudeme veřejně plakat. Vždyť celosvětově největší sklizeň duší mají ti, kdo nejvíce pláčou.
Služba před koncem tohoto věku si zaslouží všechno, co máme. A bude nás stát všechno. Jsi připraven zaplatit cenu více slz, více modliteb a více orodování? Musím se přiznat: modlím se hodně, ale mnoho neoroduji. Avšak pokud je třeba, měl bych orodovat v modlitbách a přimlouvat se, dokud bych nevypustil duši! Nutně potřebujeme modlitbu a úpěnlivé orodování!
Potřebujeme se modlit, jako se modlil Ježíš, s úpěnlivým voláním a slzami. Ježíš za dnů svého pozemského života s hlasitým voláním a slzami obětoval modlitby a úpěnlivé prosby Bohu. (Žd 5,7)
Kde jsou dnes slzy? To je otázka, kterou si musíme klást. Opravdu známe Boží srdce? Vždyť ze srdce vychází život (Př 4,23). Nevychází ze strategických setkání, nevychází z plánování, nevychází z výborů, budovatelských výborů, misijních výborů, ne z malých a slabých modlitebních setkání, ale z orodování a hlubokých přímluvných modliteb s porodními bolestmi.
Přeji si, aby má duše byla naplněna slzami a aby z mého nitra tekly proudy živých vod. Proudy, které zalijí símě. Samotné símě modliteb zmůže málo, pokud není skrápěno slzami, které mu dají vzrůst a připraví sklizeň.
Prosme Boha o dar slz. Očekávejme jej. Žádejme o něj a očekávejme jej. Věřím, že Pán říká: „Chci, aby moje církev přešla od hodování, zábavy a hraní si do půstů a modliteb. Od smíchu k truchlení a potom od pláče ke sklizni.“ Od pláče ke sklizni! Vidíte, co bude následovat? Nejprve ale musíme přejít od smíchu k pláči. Mejdan už trval příliš dlouho. Nyní je čas na změnu.
Ó, vzpomeňme jen na proroky, jako byl třeba Jeremiáš. Modlil se, aby se z jeho očí staly studnice slz. Modlitba a přímluvná modlitba je naší nejdůležitější prací. Kéž by sis to dobře zapamatoval: modlitba a úpěnlivé orodování je nejdůležitější práce křesťanů.
Boží hnutí, které přichází, nebude známé tím, že by lidé padali na záda a smáli se, ačkoli i to někdy může být dobré. Přicházející Boží hnutí bude známé lidmi, kteří budou padat na tvář a budou plakat, plakat a plakat. A Bůh bude oslaven, až mu církev vzdá čest a slávu, a stane se Jeho slávou.
Pane, chceme hledat tvoji tvář. Prosíme, pomoz nám být zlomenými. Chceme být víc naplněni Kristem. Toužíme cítit věci, které on cítí. Toužíme být naplněni soucitem k ubohým, chudým, osamělým, hladovým a trpícím. Pane, dej nám milost prožívat tvou lítost a soucit, zapřít sebe, vzít svůj kříž a následovat tě.
Autor: Paul Cain
Epocha lidstva, ve které se nacházíme, je charakteristická odklonem od dříve všeobecně uznávané pravdy Božího slova. To se naplnilo v celé řadě konkrétních aspektů, zasahujících do téměř všech oblastí života. Tento trend se bohužel týká zejména mnoha národů, které dříve byly křesťanské nebo převážně křesťanské. Dvojí zlo spáchal můj lid: Opustili mne, zdroj živých vod, a vytesali si cisterny, cisterny rozpukané, jež vodu neudrží. (Jer 2,13). V důsledku toho začínají přicházet Boží spravedlivé soudy, podobně jako tomu bylo například v době Jeremiáše nebo v době Lota či Noeho.
Předpokladem Boží milosti je pokání a odvrácení se od zlých cest. Například starověké město Ninive bylo jedním z nejzkaženějších měst v historii. Bůh je skrze proroka Jonáše varoval, že bude zničeno. Město však doslova padlo na kolena a činili tam pokání všichni, od krále až po posledního poddaného. Bůh se nad městem slitoval a nezničil ho. Stalo se slovo Hospodinovo k Jonášovi podruhé: Vstaň, jdi do Ninive, toho velkého města, a provolávej v něm, co ti uložím. Jonáš tedy vstal a šel do Ninive, jak mu uložil Hospodin. Ninive bylo velmi veliké město, na tři dny cesty. Jonáš vešel do města, procházel jím jeden den a volal: Ještě čtyřicet dní, a Ninive bude vyvráceno. Ninivští uvěřili Bohu, vyhlásili půst a všichni si oblékli žíněné roucho, od největšího až po nejmenšího. Když se to dostalo k ninivskému králi, vstal ze svého trůnu, odložil svůj plášť, zahalil se do žíněného roucha a sedl si do popela. Potom dal v Ninive rozhlásit: Podle vůle krále a jeho velmožů! Lidé ani zvířata, skot ani brav ať nic neokusí, ať se nepasou a nepijí vodu. Ať se lidé i zvířata přikryjí žíněným rouchem, ať naléhavě volají k Bohu, ať se každý odvrátí od své zlé cesty a od násilí, které mu lpí na rukou. Kdo ví, možná se Bůh slituje a odvrátí od svého planoucího hněvu a nezahyneme. (Jn 3,1-9)
Přicházející Boží soudy je možné odvrátit jedině pokáním a zanecháním zlých cest. To však dnes bohužel téměř nikde nevidíme, naopak se národy odvracejí od Boha s každým desetiletím čím dál víc. Nenavrátily se k Bohu v časech hojné milosti a pokoje, které Bůh stále znovu a znovu prodlužoval. Nyní tedy přišel čas, kdy aspoň některé národy nebo jejich části se navrátí k Bohu v čase spravedlivých Božích soudů, v dobách porodních bolestí, které přicházejí. Zároveň s porodními bolestmi má ale přijít i veliké a mocné vylití Ducha Svatého a probuzení, a o to musíme Boha žádat.
