Největší bláznovství je odmítnout Nebe

Cesta

Možná sis přál (a je to vlastně přirozené), aby tvůj život šel snadnou a pohodlnou cestou. Jestliže ses ale opravdu rozhodl být učedníkem Ježíše Krista, je třeba vědět, že ta cesta nebude vždycky jen snadná. Proto možná zjišťuješ, že jsou před tebou všelijaké překážky, se kterými jsi nepočítal a které budeš muset překonat. Možná se ti do cesty staví různí „obři“, „Goliášové“, se kterými budeš muset bojovat a zvítězit nad nimi. Navíc potřebuješ vědět, že široká je cesta, která vede do záhuby, ale Boží cesta je úzká. To má více významů, ale když jsme křesťané, vždy to pro nás v určitém smyslu bude platit. Bůh nás nepovede po širokých cestách tohoto světa, ale svou úzkou (a někdy nesnadnou) cestou. Ta cesta je totiž mnohem lepší.

Ode všech cest světa se ta Boží cesta totiž liší v jedné podstatné věci: právě na té cestě je s námi Ježíš. Je s námi jeho blízkost, jeho láska a jeho moc. Na té cestě nás Bůh nasycuje sebou samým. On sám je tím chlebem života, který jediný umí nasytit lidské srdce. Hospodin, tvůj Bůh, je uprostřed tebe, bohatýr, který zachraňuje, raduje se z tebe a veselí, láskou umlká a opět nad tebou jásá a plesá. (Sof 3,17). Jiný překlad téhož zní: Upokojí nás svou láskou. To je velmi krásně řečeno a přesně to vyjadřuje, jaký je Bůh.

Víc než jen pozemské štěstí

Bohu jde totiž o něco víc než jen o naše pozemské štěstí. Přesněji řečeno: on nám chce dát víc (dokonce i toho pozemského štěstí), než jsme si naplánovali a vysnili, ale někdy to může být trochu jinak a trochu jiné, než jsme čekali. Bůh nás vede tak, že při tom zohledňuje celý náš život. Nejen to, o čem si myslíme, že by pro nás asi bylo dobré hned teď, ale co pro nás bude dobré i zítra, za rok nebo třeba za deset let. A právě proto a s tímto vědomím je třeba nebát se. Nebát se odvážně vykročit do nových věcí, do kterých nás Bůh vede. Jít i do nesnadných věcí a ujmout se třeba i velmi těžkých úkolů, ke kterým nás povolává. Život učedníka Ježíše Krista je životem víry, odvahy a statečnosti.

Náš život nikdy neskončí

Náš život nikdy neskončí! Tento výrok někomu možná připadá až příliš odvážný, ale přitom je to samotný základ všech základů. Ježíš nám dal život věčný a On své sliby plní. Je to ta největší jistota ze všech. Tak jako Bůh sám je věčný, i nám dal nikdy nekončící věčný život. Jinými slovy: Bůh se rozhodl podělit se s námi o svou věčnost. Pozval nás do své věčnosti, do nikdy nekončícího života v nádherném Nebi. A jeho pozvání jsme samozřejmě přijali.

Někteří lidé si představují, že Nebe je něco jako takový pomníček za pozemským životem. Něco jako malá tečka či jakýsi bezvýznamný dodatek po životě. Jiní si představují, že je to něco jako pošmourné místo někde na hřbitově, kde z nás lidí zůstanou už jen jakési pozůstatky, které se tam budou vznášet jako nějaká pára nebo jako beztvaré obláčky či blikající světýlka… Ve skutečnosti je to všechno naštěstí úplně jinak! Bible říká, že v Nebi dostaneme nové tělo, které bude věčné, nesmrtelné, nezničitelné. Nestaneme se někým jiným, budeme vypadat stejně jako tady, ale naše tělo bude věčné a navždy mladé. Nebe je místem, kde ten pravý život ve skutečnosti teprve začíná. Je to místo plné života v překypující hojnosti. Je to místo, kde přebývá sám Stvořitel všeho života. Tam je život v té největší míře a nejhojnější dimenzi, život se všemi nejlepšími zážitky, které si zde na zemi ani neumíme představit. Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují. (1 Korintským 2,9).

Největší bláznovství je odmítnout Nebe

Představme si člověka, kterému je nabídnuto, že může žít navždy a napořád na tom nejlepším místě, které existuje. Na místě, kde život je stokrát lepší, než byly i ty nejlepší prožitky, které bylo možné zakusit tady na zemi. A představme si, že ten člověk to odmítne. Řekne, že o to prostě nestojí, že to nechce… Znáte většího blázna? Neexistuje nic hloupějšího a bláznivějšího.

Bůh je zdrojem vnitřního štěstí už zde na Zemi

Bůh vidí dopředu celý náš život: od prvního až do poledního dne, a ještě mnohem dál – na věčnost. Byli jsme stvořeni jako věčné bytosti a navždy budeme žít společně s Bohem v Nebi, na tom nejlepším místě, se kterým se nic pozemského ani zdaleka nemůže srovnávat. Jeho plány pro nás jsou dobré a On je zdrojem vnitřního štěstí už zde na zemi – zdrojem takového druhu vnitřního uspokojení, které bez Boha nelze najít nikde jinde a v ničem jiném.

Zkusme to vyprávět nevěřícím

A tak zkusme o těchto věcech – o Boží lásce, o povolání být učedníkem Ježíše Krista, o úžasném Nebi – vyprávět nevěřícím.

Lidem, kteří dnes Boha odmítají, jsme my křesťané (zatím) většinou k smíchu. Ale to nevadí… Víte, co je velmi osvobozující? My se nemusíme snažit hrát před nevěřícími lidmi nějaké divadlo a udělat na ně nějaký zvláštní dojem. Nemusíme se snažit dělat ze sebe něco, co nejsme, abychom pro ně byli jakoby „více přijatelní“. My je totiž nespasíme, spasit je může jen Ježíš. My sami jim Nebe nedáme, ale zveme je do Božího Nebe. Ježíš je chce zachránit. Nezveme je tedy k sobě, ale k němu. My jim neumíme dát odpuštění hříchů, ale Ježíš ano. On dává Nebe. On dává odpuštění. On vysvobozuje. On uzdravuje. On dává spasení a věčný život. A tak je zbytečné snažit se zalíbit tomuto světu. Pro svět – pro nevěřící lidi – vždycky budeme trochu jiní, než by si představovali. Vždycky si najdou něco, co jim na nás bude vadit. To nám nemusí vadit.

Navíc je třeba mít na paměti, jak velmi bídně na tom nevěřící lidé jsou. Vlastně nemají vůbec nic. Jejich nadějí je jenom těch několik pozemských let (nebo několik desítek let), které jsou ještě před nimi – a pak přijde konec, smrt a temnota. Nevěřící lidé se křesťanům smějí (někteří si dokonce myslí, že křesťané jsou něco jako lidé druhé kategorie), pravda je ale docela jiná. Vlastně bychom se my mohli smát jim, máme totiž něco nesrovnatelně lepšího. Ale nebudeme se jim smát, spíše nad nimi budeme plakat… Vždyť jejich perspektiva, jestliže nepřijmou Ježíše, je velice tragická a temná. Bůh to ale chce změnit a přeje si, aby Ježíše neodmítli! Chce, aby i oni nakonec šli na to úžasné místo navěky. Proto je pozvěme k Ježíšovi, on je chce zachránit. Pokud jim nedáme Ježíše, jejich život nakonec skončí tragicky.