Přijdeme k němu a učiníme si u něj příbytek

Jdeš si svou cestou?

Tohle nějakým způsobem asi prožil každý z nás… V některém období života jsme si žili jen tak sami pro sebe a podle svého, jak nás zrovna napadlo a jak se nám zachtělo. Bůh nás moc nezajímal a jeho názory už vůbec ne. Možná proto, že jsme si mysleli, že jeho plány, pokud nějaké má, jsou dosti nezajímavé, nudné a celkově spíše nepříjemné. Nebo proto, že kdybychom se Boha na něco zeptali, mohl by nám říci to, co bychom nechtěli slyšet. (Anebo jsme si v té době ještě mysleli, že člověk stvořil kdysi „sám sebe“ z nějakého vodního mloka nebo jiného podivného živočicha, a ten předtím také stvořil „sám sebe“ z jakési vodní bakterie či podobné havěti… A tedy že žádný Stvořitel neexistuje ani není potřeba, vždyť stačí, že uplyne pár milionů let, a z hromady prachu se všechno jen tak poskládá „samo“.) Tedy ať už naše situace byla taková či jiná, kráčeli jsme si po té své vlastní cestě a těšili jsme se, že svůj život konečně máme pevně v rukou a nikdo a nic nám nemůže zabránit, abychom udělali všechno, co se nám zamane. Když vtom najednou…

Když nás Bůh zastaví

Když vtom nás na té naší cestě najednou někdo zastaví… Ne jen tak někdo. Ne někdo běžný a obyčejný. Nejen nějaká idea, myšlenka, či informace. Ne, nic z toho by nestačilo, to by nás nezastavilo. Přijde k nám někdo skutečný, živý a velmi reálný (ačkoli ho očima nevidíme). Přijde k nám a zatřese námi. Možná k nám jen promluví, možná s námi zatřese, ale možná námi pořádně zalomcuje – to podle toho, co kdo potřebuje. Zastaví nás sám živý a mocný Bůh, Stvořitel vesmíru – setká se s námi živý Ježíš – a nám je jasné, že to je vskutku On – a promluví k nám. Poví nám třeba jen jednu větu, ale přesto víme, že to je On. Řekne třeba: „Podívej a přemýšlej. Kde ses to ocitl a co se s tebou stalo? Je tohle místo (nebo situace apod.), kam jsem tě chtěl dovést já?“ V tu chvíli nám jakoby šupiny spadnou z očí a pochopíme, jak se věci mají. Dojde nám, že všechno je jinak, než jsme mysleli. Pochopíme, že jsme zabloudili a sešli z Boží cesty. A taky nám nejspíš dojde, že nejsme až tak dobří, jak jsme si o sobě mysleli, ale že nutně potřebujeme živého Spasitele.

Třeba jsme si předtím opravdu mysleli, že ta naše cesta je docela dobrá… Anebo že není „až tak špatná“, aby to Bohu muselo vadit… Případně že Bůh aspoň „nic nenamítá“… Ale najednou víme, že všechno je jinak. Když se to stane, jásejme a děkujme Bohu! Přestože nás to v tu chvíli asi trochu bolí – protože je nám jasné, že skoro všechno, čemu jsme zatím věřili, byl převážně jeden velký klam. A tudíž mnoho věcí asi bude třeba začít dělat jinak než doposud. Ono by totiž bylo mnohem horší, kdyby nás Bůh na té cestě nechal jít dál, kdyby nás nezastavil, kdyby nás nechal být. On nás zastavil a setkal se s námi, protože nás má velmi rád a záleží mu na nás.

Kdo je moudrý, žádá Boha, aby ho zastavoval

Kdo je moudrý, žádá Boha, aby ho zastavoval a korigoval, když je třeba. Jasně že Boží výchova nemusí být jen příjemná, to říká Písmo: Přísná výchova se ovšem v tu chvíli nikdy nezdá příjemná, nýbrž krušná, později však přináší ovoce pokoje a spravedlnost těm, kdo jí prošli. (Žd 12,11). Každá výchova je svým způsobem nepříjemná a někdy to může trochu bolet. Ale s vědomím, že Bůh nás miluje víc než kdokoli jiný, můžeme mít jistotu, že každá část jeho výchovy nám nakonec bude velmi k užitku.

Určitě není potřeba nejdřív spadnout do hrozných průšvihů, aby k nám Bůh mohl začít hovořit. Ten postup má být přesně opačný: On k nám chce mluvit už předem, ne až potom. Chce nám svítit na cestu a upozornit nás, kde se skrývá jaký rygol a kde na nás číhá jaká past, abychom se jim mohli vyhnout. Přesto je jasné, že každý z nás občas nějakou tu chybu udělá… Ale to zas tak moc nevadí, protože i z každé chyby se zároveň něco můžeme naučit. Podstatnější je vyhnout se závažným chybám, kde bychom utrpěli veliké ztráty. Bůh je dobrý pastýř a chce nás vést na dobré, úrodné pastviny: Hospodin je můj pastýř, nebudu mít nedostatek. Dopřává mi odpočívat na travnatých nivách, vodí mě na klidná místa u vod. Naživu mě udržuje, stezkou spravedlnosti mě vede pro své jméno. (Ž 23)

Můj plán, nebo Boží plán?

Neznamená to, že každý náš vlastní plán by musel být špatný. Bůh nás stvořil jako tvůrčí bytosti, jsme obdařeni nadáním a kreativitou, máme různá obdarování a talenty. Naše životy tedy mají být tvůrčí. Často se ale stává, že své schopnosti a hřivny investujeme úplně jinam, než bychom měli. Investujeme svůj čas, talent nebo obecně svůj život do věcí, které nemají žádnou pravou hodnotu. Někdy dokonce dáme svůj život do věcí ničemných a zlých. Nebo sice děláme věci jakoby dobré, ale úplně jiné, než bychom měli, tj. ignorujeme konkrétní Boží plán pro náš život – tu věc, ke které nás Bůh povolal.

Bůh nám třeba říká: „Chci, abys dělal A.“ My si ale vedeme svou: „Ne, já budu dělat B.“ Bůh znovu říká (a třeba nám to už řekl mnohokrát): „Jdi a začni dělat A. Myslím to vážně.“ My ho ale nadále ignorujeme a jdeme po cestě B. Možná to znáte… Asi každý to někdy aspoň trochu prožil. Někdy třeba jen v malé a nepodstatné věci, ale jindy ve věci závažné a se závažnými následky.

Ježíš přichází někdy nenápadně … ale tak, abychom ho mohli poznat

V evangeliu čteme, jak se vzkříšený Ježíš připojil na cestě ke dvěma učedníkům, kteří měli namířeno do Emauz. Dva z nich se ubírali do vsi jménem Emauzy. Rozmlouvali spolu o tom všem, co se událo. A jak to v řeči probírali, připojil se k nim sám Ježíš a šel s nimi. Ale něco jako by bránilo jejich očím ho poznat. (Lk 24,13-16)

Je zvláštní, že občas jako by nám něco bránilo, abychom byli schopni vidět pravdu – vidět věci z Božího úhlu pohledu, tj. Božíma očima. K tomu, abychom byli schopni vidět jeho očima, potřebujeme totiž zůstávat blízko Pánu.

On jim řekl jim: O čem to spolu cestou rozmlouváte? Zůstali stát plni zármutku. Jeden z nich mu odpověděl: Ty jsi snad jediný z Jeruzaléma, kdo neví, co se tam v těchto dnech stalo! On se jich zeptal: A co to bylo? (Lk 24,17-19)

Když se nás Ježíš na něco ptá, není to proto, že by neznal odpověď. Chce upoutat naši pozornost a něco nám sdělit. Oni mu odpověděli: Jak Ježíše Nazaretského, který byl prorok mocný slovem i skutkem před Bohem i přede vším lidem, naši velekněží a členové rady vydali, aby byl odsouzen na smrt, a ukřižovali ho. A my jsme doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael. Ale už je to dnes třetí den, co se to stalo. (Lk 24,19-21)

Ježíš nás nejprve nechá, jako tehdy nechal tyto dva učedníky, vypovídat… Pak nám objasní, jak to s námi je. Pronikne do naší beznaděje a do našeho zklamání. Pronikne i do naší pýchy a sebejistoty, s kterou jsme se pustili do realizace vlastních plánů, aniž bychom je chtěli nejdřív probrat také s ním. Možná jsme jen chtěli, aby Bůh našim vlastním plánům požehnal, ale nečekali jsme už na jeho názor nebo na to, jestli nám třeba nenavrhne nějaký jiný plán. Každopádně teď vidíme, že to bylo špatně. A on jim řekl: Jak jste nechápaví! To je vám tak zatěžko uvěřit všemu, co mluvili proroci? Což neměl Mesiáš to vše vytrpět a tak vejít do své slávy? Potom začal od Mojžíše a všech proroků a vykládal jim to, co se na něho vztahovalo ve všech částech Písma. (Lk 24,25-27)

Pak se to konečně stane! Konečně nám všechno dojde. Avšak tento proces v našich životech většinou nebývá tak rychlý jako při setkání učedníků s Ježíšem na cestě do Emauz. Než k nám Pán pronikne do našich různých stavů, v nichž se nacházíme, to někdy zabere určitý čas. Čím víc jsme Boha ignorovali, tím to může trvat déle a tím to může být těžší nebo i bolestivější, než Bůh náš život rozmotá a rozuzluje, než uzdraví a zahojí naše rány, než nás dovede do svých obnovených a vzkříšených, do nových a dobrých plánů, které pro nás připravil.

Tu se jim otevřely oči a poznali ho; ale on zmizel jejich zrakům. Řekli si spolu: Což nám srdce nehořelo, když s námi na cestě mluvil Pán a otvíral nám Písma? A v tu hodinu vstali a vrátili se do Jeruzaléma; nalezli jedenáct učedníků a jejich druhy pohromadě. Ti jim řekli: Pán byl opravdu vzkříšen! (Lk 24,31-33). Ježíš, který je pravá CESTA, změnil jejich cestu. Už nespěchali do Emauz, ale šli tam, kam je poslal on. Stejně tak mění naše cesty i dnes. On je ta PRAVDA, která nás vysvobozuje z našich vlastních „pravd“, polopravd a všelijakých lží, kterými jsme ničili svůj život a často i život lidí kolem sebe. On je tím ŽIVOTEM, který mění náš původně nesmyslný a našimi vlastními chybnými rozhodnutími zpackaný život, a dává mu skutečný smysl, po kterém jsme v hloubi srdce vždycky toužili. Dává nový směr a jasnou naději do budoucna.

Podmínkou je ochotna k pokání – ochota ke změně

Odhodit staré temné skutky a svévolné cesty. Začít nově s Ježíšem. Pak se můžeme těšit na dobré věci, které On má připravené. Ta změna nás bude něco stát a občas to bude i bolet. Pravdivý život někdy bolí, protože musíme být ochotni umírat svým starým a zlým způsobům života, abychom místo toho mohli přijmout Kristův způsob života. Kdo k tomu bude ochoten, v jeho životě se stanou úžasné věci. Bůh si u něj učiní „svůj příbytek“, jak zaslíbil každému, kdo ho miluje. Ježíš mu odpověděl: Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něj příbytek. (Jan 14,23)

Já Hospodin zpytuji srdce a zkoumám ledví. (Jr 17,10). Obraťte se, když vám domlouvám. Hle, nechám na vás proudit svého Ducha, uvedu vám ve známost svá slova. (Př 1,23).

Svěř Hospodinu své počínání, a tvé plány budou zajištěny. (Př 16,3). Důvěřuj Hospodinu celým srdcem, na svou rozumnost nespoléhej. Poznávej ho na všech svých cestách, on sám napřímí tvé stezky. (Př 3,5-6)