Dnešní doba by se asi mohla jmenovat „doba automobilová“. Každý má své auto a skoro každého zajímají nová auta, větší auta, rychlejší auta, případně auta elektrická, vodíková a další. Každý se chce dopravovat na místo určení rychleji a pohodlněji a samozřejmě jak jinak než vlastním autem. Proto se ocitá v centru zájmu i vše další, co s tím nějak souvisí, zejména nové silnice, dálnice a obchvaty kolem měst. Ale možná v tom lze vidět i určitou symboliku, ukazující na něco mnohem většího, co přichází…
Před dvěma tisíci lety Jan Křtitel kázal o přicházejícím Božím království takto: Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky! (Mt 3,3). Přicházel k němu celý Jeruzalém, Judsko, mnozí z okolí Jordánu i ze vzdálených končin izraelské země. Vyznávali své hříchy a nechávali se křtít. Pokáním připravovali svá srdce na setkání s Mesiášem.
Budování takové dálnice je nesnadný úkol. Mnoho tun materiálu se musí přemístit. Skály se musí rozbít. Řeky se musejí překlenout mosty. Vysuší se mokřiny a bažiny, zmizí vysoké kopce a údolí budou vyvýšena. Přesně tak i příprava cesty v našich srdcích: tam se také musí přemístit mnohé „tuny materiálu“, mnohé skály v lidských srdcích musejí být rozbity, aby na jejich místo mohla přijít Boží láska. Údolí budou vyvýšena a pýcha v lidských srdcích bude snížena.
Bůh miluje každého člověka. Jeho láska k nám ale nepřichází automaticky. Aby mohla přijít, Bůh od nás něco potřebuje. Aby mu člověk otevřel své srdce, dobrovolně a z vlastní vůle. Aby odstranil ze svého srdce překážky, které brání Boží lásce, aby mohla přijít, aby ho mohla milovat a změnit jeho život.
Je to jako při té stavbě dálnic. Překážky jsou zátarasem bránícím Boží přímé cestě k nám. Když je srdce zatvrzelé a plné hořkosti, neodpuštění, zranění a zmatků, takovému srdci se nedostává Božích zaslíbení, přestože Bůh touží je člověku darovat. Naštěstí Bůh se od nás neodvrací, ani když mu zpočátku vzdorujme a zdráháme se. On na nás čeká. Zároveň nás znovu a znovu vybízí a volá nás. Chce, abychom odpustili a činili pokání, aby nás mohl zahrnout svou milostí a dobrotou, aby nás mohl zachránit. Chce nám zjevit svou obrovskou uzdravující a proměňující moc. Každá propast bude zasypána, hory i pahorky budou srovnány! Co je křivé, bude přímé, hrbolaté cesty budou rovné! A každý tvor uzří spasení Boží! (Lk 3,5-6)
Bůh nás povzbuzuje, abychom i se svými nejskrytějšími touhami předstoupili před něj. Chce, abychom mu to všechno řekli a všechno mu vložili do rukou s důvěrou a vírou, že On je schopen se o vše postarat. On dobře zná naše srdce. Má spočtené i všechny naše slzy, slyšel každou naši modlitbu… Nemáme se čeho bát! Stejně tak v časech nejtěžších zápasů a zkoušek běž rychle k němu. Neutíkej od něj a neboj se. A když zhřešíš, běž k němu ještě rychleji, neschovávej se před ním.
Bohu je milé, když uznáme svou závislost na něm. On pochopí naše zranění a vezme vše pod svou kontrolu. S úžasem pak zjistíme, kým on pro nás doopravdy je a že převyšuje naše myšlení a očekávání víc, než jsme vůbec schopni pochopit. On je náš milující Otec. Přeje si, aby každá překážka mezi námi a jím byla co nejdříve odstraněna. Mohli bychom takovou pomoc odmítnout?
Představme si rozbouřené moře a na něm malou loďku. Obrovské vlny s ní cloumají sem a tam. Proudy temných vod se přes ni s duněním valí. Po nerovném zápase je nakonec slyšet skřípění a praskot dřeva, když mocné vlny prorážejí křehký trup lodě a dokončují dílo zkázy. Plavidlo se převrací a potápí. Ve zpěněných vlnách zůstaly jen dvě míhající se lidské paže. Tonoucí člověk se zoufale rve s živlem a z posledních sil bojuje o život. Je tu ještě nějaká naděje? V nejkritičtější chvíli se přiblíží veliká loď. Námořníci hází tonoucímu lano. A teď si představme: odmítne ten zoufalec nabízenou pomoc? Už sahá po lanu, už se skoro drží, lano má téměř v rukou. Odmítne teď pomoc? Pokud odmítne, bude šílencem a bláznem, protože další pomoc už nepřijde.
A přece to, co nám připadá jako bláznovství, je historií mnoha našich vlastních zápasů a pádů. Možná jsme v bouři života klesli až na samé dno, když kalné vody běsnícího moře chtěly utopit naši duši a zahubit náš život. Vtom se k nám kdosi blíží, aby nám pomohl. Je to živý Bůh, je to sám Ježíš, který přichází a zachraňuje! Kolikrát jsi ho už odmítl?! A pak ti teprve začalo docházet, kolika bolestí jsi mohl být ušetřen a kolik trápení sis přivodil zbytečně. Jen kdybys tenkrát byl ochoten poslechnout.
Urovnejme chodníky na cestě do svých srdcí, tak aby On mohl být náš a my jeho. Vždyť kdo mu patří, ten už nechodí v temnotě, ale má světlo života, má Krista. Ježíš k nim znovu promluvil a řekl: Já jsem světlo světa. Kdo mne následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života. (J 8,12). Ano, učiním cestu na poušti a řeky na pustinách. (Iz 43,19)
Po dvou tisících let se znovu, a na mnoha místech, začíná rozléhat hlasité volání: Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky! Pán přichází, jeho návrat je blízko. Poprvé přišel jako pokorný Beránek, podruhé však přijde jako Král v celé své moci a slávě, jako spravedlivý soudce všech národů.
T. Z.
