Dnešní doba by se možná mohla jmenovat „doba automobilová“. Každý má své auto a skoro každého zajímají nová auta, větší auta, rychlejší auta, případně auta elektrická, vodíková a další. Každý se chce dopravovat na místo určení rychleji, pohodlněji a samozřejmě jak jinak než vlastním autem. Proto se ocitá v centru zájmu veřejnosti i všechno ostatní, co s auty nějak souvisí. Zejména nové silnice, dálnice a obchvaty kolem měst. V tom všem ale možná můžeme vidět i něco víc: určitou symboliku, ukazující na něco mnohem většího, co přichází…
Před dvěma tisíci lety Jan Křtitel kázal o přicházejícím Božím království takto: Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky! (Mt 3,3). Přicházel k němu celý Jeruzalém, Judsko, mnozí z okolí Jordánu i ze vzdálených končin izraelské země. Vyznávali své hříchy a nechávali se křtít. Pokáním připravovali svá srdce na setkání s Mesiášem.
Postavit cestu dá trochu práce. Zvláště například budování takové dálnice je nesnadný úkol. Mnoho tun materiálu se musí přemístit. Skály se musejí rozbít. Řeky je třeba překlenout mosty. Vysuší se mokřiny a bažiny, zmizí vysoké kopce, údolí budou vyvýšena. Podobné je to s přípravou cesty v našich vlastních srdcích: také tam se musí přemístit mnohé „tuny materiálu“ a mnohé skály v lidských srdcích musejí být rozbity, aby na jejich místo mohla přijít Boží láska. Údolí budou vyvýšena a pýcha v lidských srdcích bude snížena.
Bůh velmi miluje každého člověka. Ale jeho láska k nám nepřichází automaticky. Aby mohla přijít, Bůh od nás něco žádá: aby mu člověk otevřel své srdce, dobrovolně a z vlastní vůle. Aby odstranil ze svého srdce překážky, které brání Boží lásce, aby mohla přijít, aby ho mohla milovat a změnit jeho život.
Je to jako při té stavbě dálnic: překážky jsou zátarasem bránícím Boží přímé cestě k nám. Když je srdce zatvrzelé a plné hořkosti, neodpuštění, zranění a zmatků, takovému srdci se nedostává Božích zaslíbení, přestože Bůh touží je člověku darovat. Naštěstí Bůh se od nás neodvrací, ani když mu zpočátku vzdorujme a zdráháme se. On na nás čeká. Zároveň nás znovu a znovu vybízí a volá nás. Chce, abychom odpustili a činili pokání, aby nás mohl zahrnout svou milostí a dobrotou, aby nás mohl zachránit. Chce nám zjevit svou obrovskou uzdravující a proměňující moc. Každá propast bude zasypána, hory i pahorky budou srovnány! Co je křivé, bude přímé, hrbolaté cesty budou rovné! A každý tvor uzří spasení Boží! (Lk 3,5-6)
Bůh nás povzbuzuje, abychom i se svými nejskrytějšími touhami přišli k němu. Chce, abychom mu to všechno řekli a všechno vložili mu to do rukou s důvěrou a vírou, že On je schopen se o vše postarat. On dobře zná naše srdce. Má spočtené i všechny naše slzy a slyšel každou naši modlitbu. Proto se nemáme čeho bát. Stejně tak v časech svých nejtěžších zápasů a zkoušek běž rychle k němu. Neutíkej od něj a neboj se. A když zhřešíš, běž k němu ještě rychleji, neschovávej se před ním.
Bohu je milé, když uznáme svou závislost na něm. On pochopí naše zranění a vezme vše pod svou kontrolu. S úžasem pak zjistíme, kým pro nás doopravdy je a že převyšuje naše myšlení a očekávání víc, než jsme vůbec schopni pochopit. On je milující Otec. Přeje si, aby každá překážka mezi námi a jím byla co nejdříve odstraněna. Mohli bychom takovou pomoc odmítnout?
Představme si rozbouřené moře a na něm malou loďku. Obrovské vlny s ní cloumají sem a tam, proudy temných vod se přes ni s duněním valí. Po nerovném zápase je nakonec slyšet skřípění a praskot dřeva, když mocné vlny prorážejí křehký trup lodě a dokončují dílo zkázy. Plavidlo se převrací a potápí. Ve zpěněných vlnách zůstaly jen dvě míhající se lidské paže. Tonoucí člověk se zoufale rve s živlem a z posledních sil bojuje o život. Je tu ještě naděje? V nejkritičtější chvíli se přiblíží velká loď. Námořníci hází tonoucímu lano. A teď si představme: odmítne ten zoufalec nabízenou pomoc? Už sahá po lanu, už se skoro drží, lano má už téměř v rukou. Odmítne teď pomoc? Pokud odmítne, bude šílencem a bláznem, protože další pomoc už nepřijde.
A přece to, co nám připadá jako bláznovství, je historií mnoha našich vlastních zápasů a pádů. Možná jsme v bouři života klesli až na samé dno, když kalné vody běsnícího moře chtěly utopit naši duši a zahubit náš život. Vtom se k nám kdosi blíží, aby nám pomohl. Je to živý Bůh, je to sám Ježíš, který přichází a zachraňuje! Ale kolikrát jsi ho už odmítl?! A pak ti teprve začalo docházet, kolika bolestí jsi mohl být ušetřen a kolik trápení sis přivodil zbytečně. Jen kdybys tenkrát byl ochoten poslechnout.
Urovnejme chodníky na cestě do svých srdcí, tak aby On mohl být náš a my jeho. Vždyť kdo mu patří, ten už nechodí v temnotě, ale má světlo života, má Krista. Ježíš k nim znovu promluvil a řekl: Já jsem světlo světa. Kdo mne následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života. (J 8,12). Ano, učiním cestu na poušti a řeky na pustinách. (Iz 43,19)
Po dvou tisících let se znovu, a na mnoha místech, začíná rozléhat hlasité volání: Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky! Pán přichází, jeho návrat je blízko! Poprvé přišel jako pokorný Beránek, podruhé však přijde jako Král v celé své moci a slávě, jako spravedlivý soudce všech národů.
T. Z.
