Jestliže budeme vybírat partnera jen očima, podle vzhledu a podle toho, co dnes lidé nazývají „atraktivita“, můžeme se snadno splést.
Vzhled druhého a sympatie mají při hledání životního partnera samozřejmě významnou roli. Zároveň však patří mezi největší nástrahy, které se nám v procesu hledání vhodného partnera staví do cesty. Vyjasnění si těchto pojmů proto může mít pro nalezení vhodného životního partnera zásadní význam.
„Obyčejný“ člověk?
Za obyčejnou tváří se mnohdy skrývá člověk vnitřně velmi krásný a zajímavý.
Zpočátku jsme si ho možná ani nevšimli. Nebo nás napadlo, že to je poněkud nezajímavý muž či nepříliš hezká žena. Ale stává se, že později začneme objevovat jeho či její povahové a charakterové kvality a býváme jimi mile překvapeni. Když tyto kvality – vnitřní, a tedy skutečné kvality – objevíme, mnohdy se nám dotyčný pak začne líbit i fyzicky. Znáte to? Každý to jistě někdy prožil.
„Atraktivní“ obal s nepěkným obsahem
Jiný člověk, který je podle měřítek dnešní doby takzvaně „atraktivní“, nás mohl zpočátku velmi zaujmout svým zevnějškem. Avšak po čase si u něj začínáme všímat, že jeho charakter zdaleka tak atraktivní není… Tuhle zkušenost jistě každý z nás také zažil mnohokrát.
„Pěkný obal mívá nepěkný obsah“ – takto výstižně to popisuje lidové rčení.
Jistě to nemusí být vždycky. Avšak výskyt toho jevu je dosti častý, takže ho to řadí mezi nejfrekventovanější zkušenosti mezilidských vztahů.
Proč tomu tak je?
Lidé, kteří se „líbí“, si velmi většinou rychle zvyknou na zájem svého okolí a bývají tím „rozmazleni“ – tak to lze výstižně nazvat. Snadno se stávají sobeckými a náročnými. Vyžadují (ať již otevřeně, nebo skrytě) obdiv druhých. Toho pak často zneužívají k získávání všelijakých výhod, kterými si ulehčují život na úkor druhých.
„Atraktivní“ zevnějšek nám (pokud se nás to týká) bude tedy otvírat dveře popularity a zájmu našeho okolí, avšak zároveň nám, pokud si nedáme velký pozor, rychle způsobí vážné šrámy na našem charakteru a bude nám podrážet nohy při dozrávání našich vnitřních kvalit.
Největší poklady nebývají viditelné očima
Největší poklady nebývají viditelné očima a jejich objevení vyžaduje určité úsilí a čas. Není totiž vždy snadné rozeznat „obal“ (třeba nepříliš výrazný) od mnohem podstatnějších věcí, které se skrývají uvnitř „obalu“.
Bůh o těchto věcech hovoří ve svém Slově.
KLAMAVÁ JE LÍBEZNOST (ATRAKTIVITA, VZHLED), POMÍJIVÁ (NICOTNÁ) JE KRÁSA. Žena, která má Boží bázeň, dojde uznání a chvály. (Př 31,30)
Tohle Boží hodnocení vnější „atraktivity“ a vnitřních – skutečných kvalit platí nejen o ženách, ale stejně i o mužích.
Pojďme si připomenout známý biblický příběh. Prorok Samuel dostal od Boha úkol najít budoucího izraelského krále. Zpočátku vybíral hlavně podle vzhledu. Hospodin ho ale napomenul. Řekl mu, že Bůh se nedívá takto. On se nedívá na tu vnější schránku, ale hledí na nitro člověka.
Hospodin však Samuelovi řekl: Nehleď na jeho vzhled. … Nejde o to, nač se dívá člověk. Člověk se dívá na to, co má před očima, Hospodin ale hledí na srdce. (1 S 16,7)
Tento příběh je velmi nadčasový a zdaleka se netýká jen volby izraelského krále. Může se v určitém smyslu týkat mnoha našich hledání a rozhodování. A má nám co říci i při hledání a volbě životního partnera.
Boží názor a jeho moudrost k rozhodnutí
Chtějme při své volbě znát Boží názor a prosme o něj Boha, jako to udělal moudrý Samuel. Abychom byli přesní: Samuel zpočátku – pokud jde o tuto věc – vůbec moudrý nebyl. Ale nechal se Bohem poučit. Potom začal důvěřovat víc Božímu názoru než svým pocitům, než svým očím a svému srdci.
Možná se teď zeptáte: Copak naše srdce není schopné správně věci poznat? Může být náchylné k oklamání?
Ano, je to časté. Proto Boží slovo jasně říká: … abyste se neřídili svým srdcem a svýma očima. … já jsem Hospodin, váš Bůh, já jsem vás vyvedl z egyptské země. (4 M 15,39–41)
Ale abychom měli vyvážený pohled na tuto věc, musíme zmínit i druhou stránku, protože je stejně tak důležitá. Totiž jsme-li Božími dětmi, BŮH HOVOŘÍ K NAŠEMU SRDCI, a to dokonce patří mezi HLAVNÍ ZPŮSOBY, jak k nám hovoří. Vždyť je psáno: Neboť je to Bůh, který ve vás působí, že chcete i činíte, co se mu líbí. (Fp 2,13) Jak to Bůh dělá? On nám do srdce vkládá SVÉ TOUHY A SVÉ PLÁNY. Jestliže skutečně patříme Pánu Ježíši, pak naše znovuzrozené srdce pro nás bude velikým požehnáním, protože k němu Bůh bude hovořit. On bude hovořit do našeho nitra, do našeho srdce, a my se postupně naučíme správně rozeznat, co nám chce říci. Přesto je třeba dávat vždy pozor, protože srdce – a to platí vždy – je náchylné k oklamání.
Musíme tedy rozlišovat dvě věci:
– abyste se neřídili svým srdcem a svýma očima (4 M 15,39–41)
a
– neboť je to Bůh, který ve vás působí, že chcete i činíte, co se mu líbí (Fp 2,13)
První místo hovoří o situaci, kdy si člověk řídí věci podle svého – podle toho, co ho zrovna napadne. Neptá se Boha a nehledá jeho názor. Řídí se VLASTNÍM srdcem a tím, co zrovna upoutá jeho oči. Bible to také nazývá ŽÁDOST OČÍ.
Druhé místo hovoří o tom, kdy hledáme Boží názor víc než svůj vlastní a kdy se chceme nechat Bohem vést. Bůh nám pak pokládá na srdce své touhy a své plány (které jsou samozřejmě vždy lepší než jakékoliv naše vlastní touhy a plány).
Když to shrneme: Bůh nás ve svém Slově důkladně varuje, že zdaleka ne každá touha, která se vylíhne v našem srdci, pochází od Něj. Proto vždy žádejme Boha, aby převzal vládu nad naším srdcem. Bez Něj je jinak naše srdce náchylné k mnoha zmatkům a k oklamání. Snadno se necháme ovlivňovat okolnostmi, ve kterých se nacházíme, názory lidí kolem nás, jsme ovlivněni našimi dřívějšími prožitky a zkušenostmi ze vztahů, chvilkovými sympatiemi či nesympatiemi, které zrovna cítíme… Pak je velmi snadné se zmýlit. Žádejme Pána, aby nás učil vidět situace, lidi a okolnosti Jeho očima. Prosme o naplnění Duchem Svatým a o dary Ducha Svatého. Žádejme o schopnost rozeznat pravdu od lži, vnitřní věci od vnějších, podstatné od nepodstatného.
Neboť všechno, co je na světě, po čem dychtí člověk a co chtějí jeho oči, a pýcha života – to nepochází z Otce, ale ze světa. (1 J 2,16)
… neřídíme se svou vůlí, nýbrž vůlí Ducha. Ti, kdo dělají jen to, co sami chtějí, tíhnou k tomu, co je tělesné; ale ti, kdo se dají vést Duchem, tíhnou k tomu, co je duchovní. … dát se vést Duchem je život a pokoj. (Ř 8,4–6)
A naděje neklame, neboť Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha Svatého, který nám byl dán. (Ř 5,5)
Krásná žena, která nás zpočátku nezaujala…
Žena, která nás zprvu nezaujala, se nám může začít líbit později, až objevíme její vnitřní krásu, charakter a dobré vlastnosti. Často pak s překvapením zjišťujeme, že je velmi krásná a výjimečná i vzhledově. Potom se snadno přidají i vzájemné sympatie, přitažlivost, pocity zamilovanosti…
Jak je to možné a co se to s námi najednou stalo?
Důvod je ten, že VNITŘNÍ KRÁSA je ve skutečnosti tou hodnotou u druhého člověka, PO KTERÉ V HLOUBI SRDCE NEJVÍC TOUŽÍME. (Vzhled má samozřejmě svůj význam, ale tohle je ještě něco víc…)
V takových vztazích se pak může vyvinout opravdová láska a vnitřní pouto, souznění dvou srdcí a duší.
JAK JSI KRÁSNÁ, PŘÍTELKYNĚ MOJE, JAK JSI KRÁSNÁ, oči tvé jsou holubice pod závojem, vlasy tvé jsou jako stáda koz, které se hrnou z hory Gileádu… Jsi jak Tirsa, PŮVABNÁ JAK JERUZALÉM. (Píseň Písní 4,1; 6,4)
Jeden účastník našeho pobytu pro nezadané se k tomu vyjádřil skoro básnicky: „Posuzuji-li svou eventuelní partnerku v prvé řadě podle toho, jaký má vztah k Bohu a jak jej miluje, najednou začínají odpadat moje představy a nároky, jak by měla vypadat a jaká by měla být. Začínám ji vidět jako překrásné a dokonalé Boží stvoření, tak nádherné, jak bych si ani nedokázal vysnít…“
Bůh je velký umělec. Jeho dílo vykazuje obrovskou míru rozmanitosti a oplývá nepřebernou škálou tvarů, velikostí, barev, odstínů, vůní… Vezměme třeba jen rostliny: tisíce druhů s květy zářícími všemi barvami. Každá z nich – i ta nejobyčejnější rostlinka či květinka – je při bližším pohledu krásná a něčím zcela výjimečná. A tak podobně i každá žena je v Božích očích krásná. Ale bohužel ne všichni lidé jsou schopni vidět ten typ krásy, který nezaujme hned na první pohled.
Sympatie a nesympatie
Podle některých statistik až 80% lidí žijících ve spokojených manželstvích na dotaz odpovědělo, že partner je zpočátku (tj. než se seznámili) nijak zvlášť nezaujal a že zpočátku o něm ani moc neuvažovali jako o budoucím životním partnerovi. To je velice zajímavá skutečnost, která potvrzuje, že „první pohled“ většinou nebývá tím nejlepším vodítkem při hledání a volbě životního partnera.
Sympatie a zamilovanost se často dostaví až časem, až druhého více poznáme. Můžeme pak najednou zjistit, že jsme zamilováni do někoho, o kom jsme původně vůbec nepřemýšleli jako o možném partnerovi. Je tedy velmi vhodné a doporučeníhodné hledat i mezi lidmi, kteří nám zpočátku nějak moc sympatičtí nebyli.
Po prvních dojmech musí následovat „prozkoumání“
V době hledání se setkáváme s řadou potenciálních partnerů.
Někteří nás zaujmou hned na první pohled svým vzhledem nebo jiným aspektem své osobnosti, který v nás vyvolá silný dojem. První dojem může být sice velmi silný, ale později často vyprchá pod vlivem dalších faktorů. Při bližším prozkoumání totiž mnohdy najdeme různé důvody, proč by konkrétní partner nepřicházel v úvahu, a efekt „prvního dojmu“ zcela vymizí.
Uvedený „faktor prvního dojmu“ působí v každé společnosti a v jakémkoliv kolektivu. Lidé, kteří nás zaujmou hned zpočátku (například při vstupu do nové třídy, nového zaměstnání nebo obecně nového kolektivu) se zřídkakdy stávají našimi nejlepšími přáteli.
Proč tomu tak je?
Důvodem je to, že v přátelství (nebo obecně ve vztazích a samozřejmě i v manželství) jsou mnohem důležitější jiné věci než první dojem a prvotní nadšení.
Prvotní nadšení rychle vyprchá. Teprve potom začínáme u druhých hledat a objevovat podstatnější věci a skutečné hodnoty.
Jistě se občas stane, že do spokojeného manželství vstoupí dva lidé, kteří prožívali oboustranné zaujetí hned od začátku. Avšak důležité je si uvědomit, že to nebývá časté. A ještě důležitější je si uvědomit toto: v žádném případě se nedá říci, že člověk, který nás něčím zaujal hned na první pohled, se k nám bude hodit víc než ten, kdo nás zaujal až později. Spíše tomu bývá naopak. Většina kvalitních vztahů vzniká postupnou cestou, od počátečního neutrálního dojmu (nebo někdy dokonce částečných nesympatií), přes postupné poznávání druhého a sbližování se, až najednou můžeme zjistit, že druhého máme rádi, a začneme uvažovat o společné cestě životem.
Vysněné představy
Většina hledajících má svou vysněnou představu o „ideálním“ partnerovi. Rozumově si to ani nemusí plně uvědomovat. Přesto v době hledání životního partnera podvědomě hledají tuto svou „ideální“ představu.
Představa ideálního partnera může být u každého jiná. Mnoho lidí (zvláště muži) je zaměřeno na určitý vzhledový typ. Nejčastěji jde o určitý typ tváře. Nebo může jít o určité znaky postavy. K tomu se přidává samozřejmě určitá představa o osobnostní charakteristice protějšku.
Představa o „ideální ženě“ a „ideálním muži“ v průběhu dějin
Výzkumy prokázaly, že během lidských dějin se vyvíjely i společností obecně přijímané představy (pokud jde o vzhled) o „ideální ženě“ či „ideálním muži“. Je velice zajímavé, že v různých obdobích se tyto „ideální představy“ velmi lišily. Někdy až do té míry, že vykazovaly zcela opačné znaky než v jiných obdobích. Například ve starověku prý muži obzvlášť oceňovali plnoštíhlé postavy u žen. Dnes naopak většina mužů preferuje ženské postavy štíhlé (či dokonce vyzáblé, které byly donedávna v módě). Pokud jde o typ tváře, ve středověku byla za ideální považována ženská tvář spíše úzká, s nepříliš širokým nosem a s jemnými úzkými rty. Zatímco dnes většina mužů prý preferuje ženské tváře spíše kulatější a širší. Prostě pojem o tom, co je a není pěkné, se v průběhu času všelijak mění a vyvíjí… Takže za pár let může být všechno zase jinak než dnes :-)
Kromě těchto obecných, společenskou většinou přijímaných představ, existují také individuální vzhledové představy o partnerovi. U každého jedince se mohou trochu lišit. A je zajímavé, že i ony se mohou v průběhu času měnit a vyvíjet, zejména v průběhu dospívání, ale často i v dospělosti.
Jak již bylo řečeno, u většiny lidí se v průběhu dospívání vyvine představa „ideálního partnera“, tvořená kombinací jeho vzhledu a určitých vlastností a schopností. Vzniká tak osobní fantazijní představa o partnerovi.
Fantazijní představa o partnerovi
Fantazijní představy tohoto typu bývají velmi hluboce zakořeněny v naší duši. Mnozí lidé (často aniž by si to uvědomovali), vlastně neustále zkoumají, kdo z potenciálních protějšků se bude jejich fantazijní představě co nejvíce blížit.
Problém spočívá v tom, zejména pokud máme své představy nastaveny velice konkrétně (někdy např. i pokud jde o barvu vlasů, tvar nosu nebo nejrůznější drobné detaily vzhledové a osobnostní), že nikdo z možných protějšků do našich představ jaksi zcela nezapadá…
Nastává pak častý problém: roky nám ubíhají, a u každého z našich potenciálních zájemců nacházíme něco, u čeho máme pocit, že to neodpovídá naší představě.
Je třeba si uvědomit, že v takovém případě mnohdy už nehledáme reálného člověka, ale spíše nějakou pohádkovou bytost pocházející z říše naší vlastní fantazie.
V důsledku se stává, že partnera marně hledáme dlouhou řadu let. Nikdo se do našich představ jaksi stále nemůže vejít. Ideální představa, vybudovaná v naší vlastní hlavě, je vždy o něco lepší než jakýkoliv živý partner. To bývá (u části hledajících) jedním z častých důvodů neúspěšného hledání partnera.
Bůh obvykle nedává partnera, který by zcela splňoval naše vysněné představy
Bůh nám obvykle nedá partnera, který by zcela splňoval všechny představy, které jsme si vysnili. Důvodem je to, že naše představy se NEMUSEJÍ ZCELA SHODOVAT s Božími představami o vhodném partnerovi pro nás.
V procesu hledání partnera bychom proto měli této problematice věnovat značnou pozornost a postupně si sami v sobě vyjasnit, které naše představy pocházejí od Boha, a které jsou jen „z nás“, tj. které jsme si vysnili ve své duši a srdci už od doby dospívání a pak v průběhu dalších let. Je třeba požádat Boha, aby nám pomohl naše představy roztřídit.
Rozkódování faktorů vzniku fantazijních představ
Vznik fantazijních představ značně souvisí s naším původním rodinným zázemím. Souvisí také s tím, s jakými dalšími lidmi jsme se postupně během života setkávali.
Při utváření představ nás velmi ovlivnil (aniž bychom si to plně uvědomovali) vzhled, charakter a povahové vlastnosti našich rodičů, sourozenců a dalších blízkých příbuzných. Někdy v pozitivním, někdy v negativním smyslu. Neboli: podvědomě pak můžeme hledat partnera, který se dotyčným lidem vzhledově a charakterově buď podobá, nebo naopak nepodobá.
Stejným způsobem nás ovlivnil (opět: aniž bychom si to plně uvědomovali) vzhled, charakter a povahové vlastnosti našich učitelů, spolužáků a spolužaček, kamarádů a kamarádek, kolegů a kolegyň v práci a dalších osob, které jsme měli možnost poznat.
Velkou roli sehrávají, obzvlášť v dnešní době, média. Televizní, filmový a hudební průmysl, internet, reklamy a další zdroje na nás denně chrlí desítky a stovky „tváří dnešní doby“. Den za dnem jsou nám před oči promítáni a vrývají se nám do paměti. Tito jedinci z médií často představují určité vzhledové prototypy, které jsou v dané době zrovna populární (jak bylo uvedeno výše) a značně tak mohou ovlivňovat naši představu o tom, jaký by měl být náš budoucí partner.
Svou roli při vytváření představ – ať již pozitivních, či negativních – sehrává i to, jaké byly naše předchozí vztahy partnerské či pracovní a další. S jakými přáními a očekáváními jsme do těchto vztahů vstupovali? Jak byly úspěšné, a na čem naopak ztroskotaly?
Konkrétní negativní životní zkušenost s určitým člověkem nás může (opět: aniž bychom si to plně uvědomovali), vnitřně negativně vymezit vůči dalším osobám, které vypadají (nebo se chovají) podobně jako on.
Zatímco zkušenost s člověkem, který sehrál v našem životě naopak pozitivní roli, nás zpravidla ovlivní naopak pozitivně při budoucím kontaktu s osobou, která nám dotyčného něčím vzhledově nebo povahově připomíná.
Na oba dva zmíněné aspekty (tj. pozitivní nebo negativní vymezení) je třeba dávat velký pozor. Jednak abychom si své potenciální partnery nadměrně neidealizovali, ale abychom se proti nim ani předčasně nevymezovali, aniž bychom se nejprve pokusili je více poznat.
Fantazijní představy promítané do snů
Fantazijní představy promítané do snů jsou natolik častým a závažným problémem (navíc problémem, který obvykle bývá nesprávně chápán), že by si zasloužily samostatnou kapitolu a možná celou knihu.
Většina křesťanů věnuje snům značnou pozornost. To samo o sobě může být (za určitých okolností) v pořádku. Avšak většina křesťanů bývá zároveň velmi neopatrných, pokud jde o „seznamovací“ sny.
Uveďme několik příkladů.
1) Mladému křesťanovi se zdál sen, ve kterém se vyskytla žena či dívka, o které už dříve občas uvažoval jako o jedné z možných partnerek. Na základě snu může nabýt dojmu, že mu tím Bůh chce naznačit, že tato žena by měla být jeho budoucí manželkou.
Problém ale spočívá ve zcela chybném pohledu na samotný fakt, že se někdo vyskytne v našem snu. Vždy bychom měli mít na paměti, že výskyt kohokoliv v našem snu nám (až na velmi zřídkavé výjimky, o kterých se zmíníme dále) absolutně nic nesděluje o tom, zda by to měl, či neměl být náš životní partner. Toto tvrzení podložíme druhým příkladem.
2) Křesťanovi či křesťance se během několika měsíců nebo roků zdála celá řada snů, ve kterých se vyskytovali různí lidé, o kterých v tom období více či méně uvažoval/a jako o svých možných protějšcích. Avšak pokud se jich ve snech vyskytovala celá řada (a to je velmi časté!), kdo z nich by měl být tím pravým partnerem? Ten, kdo se ve snech vyskytoval nejčastěji? Nebo ten, kdo byl ve snu nejblíže vedle nás? Ten, kdo na nás ve snu promluvil? Ten, kdo se na nás pousmál? Ten, kdo nás vzal za ruku? …
Tak bychom mohli pokračovat dál. Z uvedeného je zřejmé, že tudy cesta nevede!
3) Dále uveďme často se vyskytující (a velmi varovný!) scénář. Stává se to častěji ženám než mužům. Dotyčné se zdál sen a na základě něho usoudila, že muž, který se tam vyskytl, má být její budoucí manžel. Uvěří tomu a rozhodne se čekat. Čeká rok, ale nic se neděje. Ten muž neprojevil zájem. Ona tomu ale opravdu věří, a tak čeká další rok. Nebo čeká několik roků. Několikrát za dotyčným dokonce šla a o svém snu mu pověděla. On tomu ale nevěnoval mnoho pozornosti a je zřejmé, že o ni zájem nemá. Ona se ale přesto rozhodne nadále věřit, že její „seznamovací“ sen byl od Boha. A co se stane pak? Ten muž se seznámí (ale s jinou ženou!) a vstoupí s ní do manželství. Naše nešťastnice (ano, tak ji opravdu v té situaci můžeme nazvat) se z toho zhroutí. Uplyne pak několik dalších let, než se z toho vzpamatuje a než konečně pochopí, že to nebyl sen od Boha, ale že si s ní zahrála nepěknou hru jen její vlastní fantazie.
Zní to neuvěřitelně, ale tento scénář je opravdu poměrně častý. Mnoho žen, ale i mužů takto ztratilo (v určitém smyslu) řadu let svého života. Každý pastorační pracovník by proto měl tuto problematiku velmi dobře znát a měl by s ní umět pracovat.
* * * * *
Po výše uvedených příkladech je nutné k problematice o snech doplnit, že samozřejmě existují skutečné sny od Boha. Boží Slovo hovoří o snech na mnoha místech. Sny patří mezi významné způsoby, kterými Bůh hovoří ke svému lidu. Avšak zpravidla (až na naprosté výjimky) to nejsou sny seznamovací! To je třeba mít vždy na paměti. Ve věci seznamování si Bůh prostě sny zpravidla nepoužívá. A to zejména z výše uvedeného důvodu, že do snů se velmi často promítají naše vlastní fantazijní představy o partnerech.
Pozvat Boha do svých představ
Některé naše představy mohou pocházet z Božího srdce, většina jich ale obvykle pochází jen z naší vlastní duše. Bůh nám chce pomoci udělat si v našich představách pořádek – roztřídit je a poopravit. A možná (pokud je třeba) chce nám pomoci i úplně změnit názor na to, jaký by náš partner měl či neměl být a kdo by se k nám hodil či nehodil. Pozvěme proto Pána Ježíše do svých představ. Jak to udělat? Plně mu je všechny vydejme – vzdejme se jich. Požádejme Boha, aby naše představy poopravil nebo je třeba úplně změnil. Řekněme mu, že chceme znát jeho názor. Že toužíme vidět jeho očima. Že chceme cítit jeho srdcem. Jeho tip pro nás bude jistě lepší než to, co bychom sami uměli vymyslet.
Pokud naše prosby budou opravdové, můžeme si být jisti, že Bůh začne s našimi představami vskutku hýbat a ty se začnou měnit. (Může nás samotné pak docela překvapit, co všechno se začne dít… Ale bude to znamenat, že Bůh vyslyšel naše modlitby a začíná měnit to, co je třeba změnit.)
Nemusí to vždy znamenat, že původně jsme byli ve všech svých požadavcích příliš nároční. Více pravděpodobné je, že v některých jsme byli příliš nároční, zatímco v jiných až příliš málo. Je jasné, že jsou určité charakterové vlastnosti u partnera, u kterých bychom laťku snižovat neměli (nebo bychom ji měli naopak zvýšit). Totéž se týká požadavku na živou víru u partnera a na jeho opravdový živý vztah s Bohem. Avšak v řadě méně důležitých věcí nás Pán mnohdy povede k poopravení nebo i k hluboké změně našich původních očekávání a požadavků.
Změnit některé představy bude vyžadovat určité úsilí
V procesu třídění svých představ bývá někdy nutné vyvinout určité úsilí a učinit pevná rozhodnutí, abychom se nezdravých fantazijních představ zbavili a byli pak schopni přijmout konkrétního člověka, kterého nám Pán chce dát. Můžeme si být jisti, že Bůh nám dá něco lepšího, resp. někoho lepšího, než bychom si sami vybrali, kdybychom zůstali u svých fantazijních představ. Vědomí toho nás může velmi motivovat. Zároveň je ale nutné počítat s tím, že proces proměny a přehodnocení představ nám zabere nějaký čas a bude od nás vyžadovat určité úsilí a někdy možná i vnitřní zápas. Výsledek se ale nakonec dostaví a postupně zjistíme, že osvobození a uvolnění z původních nereálných očekávání je vlastně osvobozením z určitého typu vězení.
Prosme Pána, aby nám dal partnera podle BOŽÍCH představ pro nás. Bůh ví zcela přesně, koho potřebujeme a kdo potřebuje nás. Nutno přiznat, že oproti Bohu jsme ve svém myšlení omezení – nejsme schopni s plnou kvalifikací posoudit všechny aspekty své volby, neboť takovou kvalifikaci má jen Stvořitel. Bůh přece zná všechny naše skutečné potřeby. Proto ho můžeme prosit třeba takto: „Pane Ježíši, ty mě nejlépe znáš a mnohem lépe než já víš, koho vlastně potřebuji a kdo potřebuje mě. Ty umíš nejlépe vybírat. Prosím, pomoz mi přehodnotit moje dosavadní představy a požadavky na partnera. Odkrývej mi, v čem jsem se mýlil/a. Osvoboď mě z představ, které nepocházely od tebe a které by mi nic dobrého nepřinesly. Prosím, spoj mou cestu ve správný čas s člověkem, kterého jsi pro mě připravil.“
Zamilovanost, nebo láska?
Křesťanský manželský poradce Walter Nitsche v knize „Je to ta pravá?“ píše: „Bez lásky manželství nefunguje. V tom se většina z nás shodne. Ano, téměř všichni zamilovaní jsou přesvědčeni, že jediným a nejdůležitějším předpokladem pro manželský vztah je láska. Avšak proč je tolik z lásky uzavřených manželství nešťastných? Důvodem je to, že člověk neví, co je to láska! Zamilovanost sama o sobě není láskou. Láska není ani horká krev, pocit, že se vznáším, nebo neutuchající touha. V těchto případech je milováno vlastní ego, jde hlavně o snahu uspokojit vlastní přání...“
Každý jistě bude souhlasit s tvrzením, že do manželství je třeba vstupovat z lásky. Avšak nejprve musíme rozeznat skutečnou lásku od různých pocitů zamilovanosti, které nás tak snadno ovládnou a tak snadno si je spleteme s pravou láskou. Naše pocity zamilovanosti a prožívání sympatií nebo nesympatií se mohou každou chvíli měnit pod vlivem mnoha okolností. Mohou „přelétávat“ – třeba i několikrát denně – na různé osoby kolem nás. Jsou jako vlákno pavučiny vznášející se ve větru… Jsou jako neklidná loďka zmítaná bouří… Nejsou pevným a stálým přístavem, kde by se dalo zakotvit a žít. Chvíli ten pocit máme, za chvíli zas zmizí a vystřídá ho jiný pocit, který si vyhlédne zase další osobu v našem okolí, u níž objeví něco jiného zajímavého a okouzlujícího. Ale po chvíli i ten pocit zmizí a jeho místo zaujme zase další zamilovanost vůči další osobě a pak zase další… Kdo by to neznal? Desetkrát za rok, někdy i desetkrát za měsíc nebo dokonce několikrát za den se v nás mohou takové pocity vystřídat a proměnit. A který z těch pocitů byl ten pravý? Jistě znáte lidi, kteří s nadšením vyprávějí, jak jsou každý týden zamilováni do někoho jiného… Jejich míra nadšení se zdá být pokaždé skoro stejně velká! Kdo z jejich (z našich) objektů zájmu byl tím pravým??? Jisté je, že podle míry vzrušení, které v nás pocity zamilovanosti mohou vyvolat, to nebudeme schopni nikdy správně poznat. Tím opravdovým přístavem v bouři vrtošivých a nestálých pocitů je jedině pravá láska. A tím skutečným kompasem, který nás tam chce dovést, je Bůh, a to skrze náš živý a opravdový vztah s Ním. Bůh je samozřejmě mnohem víc než jen kompas v bouři, ale toto přirovnání jsme použili v našem příkladu s neklidnou, zmítající se lodí a přístavem. Prosme Boha, aby nám dal poznat rozdíl mezi našimi pocity, které námi někdy dovedou pořádně zacloumat, a skutečnou láskou. Nechceme tím říci, že bychom měli pocity zamilovanosti zavrhnout. Až najdeme toho pravého muže / tu pravou ženu od Hospodina, pocity zamilovanosti jistě budeme v našem vztahu a později v manželství prožívat (ačkoliv ani v manželství nejsou pocity zamilovanosti automatické a neprožíváme je vždy, i v manželství pocity kolísají, někdy je cítíme a jindy ne – to je běžné a normální).
Při hledání životního partnera by tedy bylo docela hloupé myslet si, že čím silnější pocity zamilovanosti ke konkrétní osobě cítíme, tím spíše se bude jednat o toho „pravého“ či „pravou“.
Jestliže někdo vybírá partnera především podle svých pocitů zamilovanosti či momentálních sympatií a domnívá se, že pravá láska později do vztahu automaticky přijde také, může se zklamat. V určitém smyslu totiž platí, že v zamilovanosti nám nejde až tak o druhého člověka (přestože nám to tak může připadat), ale spíše o nás samotné. Milujeme totiž hlavně své příjemné pocity, které v nás blízkost druhého nebo i jen pomyšlení na něj vyvolává. Během zamilovanosti milujeme totiž především SVŮJ PŘÍJEMNÝ POCIT ZAMILOVANOSTI…
Takže pokud ve vztahu nebyla také pravá láska (nebo spíše pokud tam nebyla PŘEDEVŠÍM pravá láska), časem tam možná nezůstane vůbec nic… Tím samozřejmě nechceme říci, že pro páry, které vstoupily do manželství pouze na základě svých pocitů zamilovanosti, není žádná naděje. Až zamilovanost vyprchá a začnou mít pocit, že v jejich vztahu nezůstalo nic, mohou prosit Boha, aby proměnil jejich srdce a dal v jejich vztahu vyrůst pravé lásce. Bůh je dobrý a jistě dá dobré dary těm, kdo ho upřímně a z celého srdce prosí. Proto i takové páry mohou mít naději, že jejich manželství Bůh dodatečně postaví na pevný základ. Je ale mnohem moudřejší na tom pevném základě stavět hned od začátku.
Láska vytrvá
Zamilovanost je jen pomíjivý pocit, ale pravá láska je rozhodnutí mít druhého rád, žít pro druhého a také se pro něj obětovat. Je to rozhodnutí na celý život. Muži, milujte své ženy, jako si Kristus zamiloval církev a sám se za ni obětoval… (Ef 5,25)
Je běžné a normální, že naše pocity kolísají. Jeden den mi moje manželka může připadat jako ta nejlepší na světě (a navíc mohu cítit nádherné pocity zamilovanosti), ale druhý den třeba můžu mít zcela opačné pocity… Dokonce v sobě můžu někdy objevit „pocit“, že jsem si měl vzít někoho jiného…
Každý, kdo žije v manželství (a je ochoten být sám k sobě upřímný) přizná, že někdy takové pocity mívá.
Avšak pozor! Kdo by se takovými pocity řídil, měl by sklon to celé vzdát – tedy vdát své manželství. A to by byla zásadní chyba. (Bohužel ale v dnešní době mnozí svá manželství snadno vzdávají. Nebojují o ně, jak by měli, ale vzdají to.)
Pravá láska zdaleka není jen o pocitech zamilovanosti. Pravá láska (manželství) má v sobě velmi důležitý prvek, a tím je ROZHODNUTÍ. Je to rozhodnutí mít druhého rád a mít ho rád PO CELÝ ŽIVOT. Mít ho rád nejen v poklidných a příjemných časech, kdy všechno se zdá být dokonalé a náš vztah je plný zamilovaných a nádherných pocitů. Pravá láska je rozhodnutím mít druhého rád stejně tak i v časech všelijakých problémů a zkoušek (které v každém vztahu někdy přicházejí), kdy se naše pocity se zmítají, kolísají nahoru a dolů, kdy je nám mizerně a máme pocit, že bychom nejraději někam utekli. Ale právě tehdy musíme dobře vědět, že pravá láska vytrvá! (1 Kor 13,7)
