Přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek (Jan 14,23)

Stalo se někdy asi každému z nás, že jsme si tak žili podle svého, aniž bychom se ptali Boha na jeho názor. Jdeme si tou svou cestou, kterou jsme si vymysleli, vysnili a naplánovali, když najednou…

Když nás Bůh zastaví

Ježíš nás na té naší cestě najednou zastaví. Setká se s námi – a je nám jasné, že to je On – a promluví k nám: „Podívej a přemýšlej. Kde ses to ocitl? Je tohle místo (událost, situace, vztah…), kam jsem tě chtěl dovést já?“

V té chvíli nám šupiny spadnou z očí a pochopíme, jak to všechno je. Dojde nám, že jsme zabloudili a sešli z Boží cesty. Možná jsme mysleli, že ta cesta je správná (nebo že není „až tak špatná“, že by to Bohu mělo vadit, nebo že Bůh aspoň „nic nenamítá“). Teď ale pochopíme, že všechno je jinak.

Když se to stane, děkujme za to Bohu! Bylo by totiž mnohem horší, kdyby nás nezastavil a nechal nás být. Zastavil nás, protože mu na nás zálěží.

Kdo je moudrý, žádá Boha, aby ho napomínal

Kdo je moudrý, žádá Boha, aby ho napomínal a vychovával, jako vychovává otec svého syna (říká Bible). Ve chvíli, kdy Boží výchova přijde, to samozřejmě nemusí být příjemné. Každá výchova je svým způsobem nepříjemná a někdy může bolet. Je psáno: Přísná výchova se ovšem v tu chvíli nikdy nezdá příjemná, nýbrž krušná, později však přináší ovoce pokoje a spravedlnost těm, kdo jí prošli (Žd 12,11). S vědomím, že nás vychovává Bůh, který nás miluje víc než kdokoliv jiný, můžeme mít jistotu, že každá část jeho výchovy bude k užitku.

Nečekat, až uděláme chyby, ale předem žádat o Boží vedení

Není třeba nejprve udělat nějaké strašné chyby, aby k nám Bůh mohl začít hovořit. On k nám chce mluvit už předem, ne až potom. Chce předem posvítit na cestu a upozornit nás, kde je v cestě jaký rigol a kde se skrývá jaká past, abychom se jim mohli vyhnout.

Je jasné, že občas některým chybám se nevyhneme. Nevadí, protože z každé chyby se taky něco naučíme. Ale jde o to vyhnout se závažným chybám, těch nás Bůh chce ušetřit. On je dobrý pastýř a chce nás vést na dobré, úrodné pastviny – pokud budeme ochotni nechat se jím vést.

Náš vlastní plán, nebo Boží plán?

Neznamená to, že každý náš vlastní plán by musel být špatný. Bůh nás stvořil jako tvůrčí bytosti; jsme obdařeni nadáním a kreativitou; máme různá obdarování a talenty. Naše životy mají být tvůrčími. Nezřídka se ale stává, že své schopnosti a hřivny investujeme úplně jinam, než bychom měli. Investujeme svůj čas, talent nebo i obecně svůj život do věcí, které nemají žádnou pravou hodnotu. Někdy dáváme svůj život dokonce do věcí ničemných a zlých. Nebo sice děláme věci jakoby „dobré“, ale jiné, než bychom měli – ignorujeme Boží plán pro náš život, to, k čemu nás Bůh povolal.

Bůh například říká: „Chci, abys dělal A.“ My si ale zatvrzele vedeme svou: „Ne, já budu dělat B.“ Bůh znovu říká (a třeba to řekl už mnohokrát): „Jdi, a začni dělat A. Myslím to vážně.“ My ho nadále ignorujeme a jdeme po cestě B.

Asi to znáte. Asi každý to někdy prožil. Někdy třeba jenom v malé a nepodstatné věci, ale jindy ve věci závažné a s těžkými následky.

Ježíš přichází někdy nenápadně … ale tak, abychom měli šanci ho poznat

V evangeliu čteme, jak vzkříšený Ježíš se připojil na cestě k dvěma učedníkům, kteří měli namířeno do Emauz. Dva z nich se ubírali do vsi jménem Emauzy … a rozmlouvali spolu o tom všem, co se událo. A jak to v řeči probírali, připojil se k nim sám Ježíš a šel s nimi. Ale něco jako by bránilo jejich očím ho poznat. (Lk 24,13–16)

Je zvláštní, že občas jako by nám něco bránilo, abychom byli schopni vidět ve svém životě pravdu, vidět z Božího úhlu pohledu – Božíma očima. K tomu, abychom byli schopni vidět Božíma očima, potřebujeme totiž zůstávat blízko Pánu.

Řekl jim: O čem to spolu cestou rozmlouváte? Oni zůstali stát plni zármutku. Jeden z nich … mu odpověděl: Ty jsi snad jediný z Jeruzaléma, kdo neví, co se tam v těchto dnech stalo! On se jich zeptal: A co to bylo? (Lk 24,17–19)

Když se nás Ježíš na něco ptá, není to proto, že by neznal odpověď. Chce upoutat naši pozornost a něco nám sdělit. Oni mu odpověděli: Jak Ježíše Nazaretského, který byl prorok mocný slovem i skutkem před Bohem i přede vším lidem, naši velekněží a členové rady vydali, aby byl odsouzen na smrt, a ukřižovali ho. A my jsme doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael. Ale už je to dnes třetí den, co se to stalo. (Lk 24,19–21)

Ježíš nás nejprve nechá, jako nechal tyto dva učedníky, vypovídat… Pak nám objasní, jak to s námi je. Pronikne do naší beznaděje nebo zklamání. Pronikne i do naší pýchy a sebejistoty, se kterou jsme se pustili do realizace vlastních plánů, aniž bychom je chtěli nejdřív probrat s Ním. (Možná jsme jen chtěli, aby Bůh našim vlastním plánům požehnal, ale nečekali jsme už na Jeho názor a na to, jestli nám třeba nenavrhne nějaký jiný plán.)

A on jim řekl: Jak jste nechápaví! To je vám tak zatěžko uvěřit všemu, co mluvili proroci? Což neměl Mesiáš to vše vytrpět a tak vejít do své slávy? Potom začal od Mojžíše a všech proroků a vykládal jim to, co se na něho vztahovalo ve všech částech Písma. (Lk 24,25–27)

Pak se to konečně stane! Konečně nám všechno dojde…

Avšak tento proces obvykle nebývá tak rychlý jako při setkání učedníků s Ježíšem na cestě do Emauz. Než k nám Pán pronikne do našich různých stavů, v nichž se nacházíme, někdy to trvá určitý čas. Čím víc jsme Boha ignorovali, tím to může trvat déle a tím to může být těžší nebo i bolestivější – než Bůh náš život rozmotá a rozuzluje, než uzdraví a zahojí naše rány, než nás dovede do svých obnovených a vzkříšených, do nových a dobrých plánů, které pro nás připravil.

Tu se jim otevřely oči a poznali ho; ale on zmizel jejich zrakům. Řekli si spolu: Což nám srdce nehořelo, když s námi na cestě mluvil Pán a otvíral nám Písma? A v tu hodinu vstali a vrátili se do Jeruzaléma; nalezli jedenáct učedníků a jejich druhy pohromadě. Ti jim řekli: Pán byl opravdu vzkříšen! (Lk 24,31–33)

Ježíš, který je pravá CESTA, změnil jejich cestu. Už nespěchali do Emauz, ale šli tam, kam je poslal on. Stejně tak mění naše cesty i dnes.

On je ta PRAVDA, která nás vysvobozuje od našich vlastních „pravd“, polopravd a všelijakých lží, kterými jsme ničili svůj život a často i život lidí kolem sebe.

On je tím ŽIVOTEM, který mění náš původně nesmyslný a našimi vlastními chybnými rozhodnutími zpackaný život, a dává mu skutečný smysl, po kterém jsme v hloubi srdce vždycky toužili. Dává nový směr a jasnou naději do budoucna.

Podmínkou je ochotna k pokání – ochota ke změně

Odhodit staré temné skutky a svévolné cesty. Začít nově s Ježíšem. Pak se můžeme těšit na nádherné věci, které On připravil.

Ta změna nás bude něco stát a občas to bude i bolet. Pravdivý život občas bolí, protože musíme být ochotni umírat svým starým a zlým způsobům života, a místo toho přijmout Kristův způsob života. Kdo k tomu bude ochoten, v jeho životě se stanou nádherné věci. Bůh si u něj učiní „svůj příbytek“, jak zaslíbil každému, kdo ho miluje. Ježíš mu odpověděl: Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. (Jan 14,23)

Pán zkoumá všechno, i hlubiny Boží. (1. Kor 2,10) Pán, který zkoumá srdce. (Ř 8,27)

Vyjdou najevo věci skryté v (našem) srdci, takže padne(me) na kolena, pokoří(me) se před Bohem… (1. Kor 14,25)

Já Hospodin zpytuji srdce a zkoumám ledví. (Jr 17,10) Tehdy on vynese na světlo to, co je skryto ve tmě, a zjeví záměry srdcí. (1. Kor 4,5)

Obraťte se, když vám domlouvám. Hle, nechám na vás proudit svého Ducha, uvedu vám ve známost svá slova. (Př 1,23)

Svěř Hospodinu své počínání,
a tvé plány budou zajištěny. (Př 16,3)
Důvěřuj Hospodinu celým srdcem, na svou rozumnost nespoléhej.
Poznávej ho na všech svých cestách,
on sám napřímí tvé stezky. (Př 3,5–6)

*  *  *